Evangelická církev v Lounech

u hory, která se nazývá Olivová Olivová hora je v protějším svahu vůči Jeruzalému. Je asi jako zahrádkářská kolonie Benátky vůči Lounům. Takže je to v podstatě hned u bran města. Naproti tomu, takové Kafarnaum je od Jeruzaléma vzdáleno 200 Km po dnešní silnici. Celou tuto vzdálenost absolvoval Ježíš pěšky a na krátký vjezd do Jeruzaléma, na „poslední kilometr“ si půjčuje osla. Je tedy zřejmé, že osel má být použit k „reprezentačnímu účelu“. I světší vládci, kteří třeba na větší vzdálenosti cetsovali na koni, pro vzejd do města přesedali třeba na vůz, aby je bylo lépe vidět.

Jděte naproti do vesnice Tento Ježíšův příkaz má jednak podobný princip jako celý vjezd do Jeruzaléma. Učedníci musí udělat rozhodný krok, který už pak zpětně nemohou vysvětlit nějak jinak. Těžko budou po tom, co začli odvazovat oslátko vysvětlovat lidem, „že si jen prohlíželi ten uzel“.

Krátký příběh se sháněním oslátka je vlastně suchým způsobem vtipný: Nijak se nevysvětluje, jak to, že to učedníkům prošlo. Nabízejí se různé varianty: Učedníci řekli: Pán je potřebuje. Neřekli jaký pán a lidé ve vesnici si mohli myslet, že se tím třeba myslí majitel toho osla, pán té vesnice a podobně. Není nikde řečeno, že učedníky pochopili správně.

Nebo to mohli být Ježíšovi příznivci, o kterých učedníci nevěděli. Nikde opět není řečeno, že Ježíšovi učedníci znali všechny Ježíšovy známé. Ježíš vícekrát mluvil s lidmi o samotě (Nikodém, samařská žena, různá pozvání k farizeům na věčeři atd.), měl tajné příznivce (opět Nikodém, Josef z Arimatie – o tom například nečteme nikde až do chvíle, kdy si vyžádá od Piláata Ježíšovo tělo atd.) Ježíš sám jinde říká „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (J 10,16)

Ježíš a jeho učení také vyvolávali tajné sympatie lidí, kteří se s tím nejdříve nikomu nesvěřili, bylo to jen něco, o čem přemýšleli ve svém srdci. Jako třeba Zacheus nebo celník Lévi před svým povoláním. A další věc mohl být prostě v tom, že lidé mají přirozenou touhu se účastnit velkých událostí, i když je jejich smysl ve skutečnosti ani pořádně nezajímá, hlavěn že je u toho hodně lidí.

Jak to tehdy bylo už se asi nedovíme. Ježíš svým učedníkům i nám ukazuje, že někdy jdeme na věci moc komplikovaně. Často první, co je třeba zkusit, je prostě říci, co člověk chce. Dost často kolem každé žádosti hrozně tancujeme, kombinujeme a intrikujeme, protože se už do začátku bojíme odmítnutí. Nutno však k tomu dodat, že Ježíš nechce až zas tak moc, v jiných evageliích se ještě dodává „a hned je sem zas vrátí“.

V příběhu s oslátkem se zajímavě ukazuje dvojí Kristova přirozenost Boha i člověka. Ježíš ví, že věc s oslátkem vyjde. Protože co Bůh chce, vše se stane. A přitom tuto božskou moc používá stejným způsobem, jakým nejspíše člověk dosáhne svého cíle: Věrností vlastním slovům. Protože máme mnoho špatných zkušeností z fanatismem minulých časů, až přehnaně dnes oslavujeme nejistotu, váhavost, nerozhodnost a kompromisy. Samy o sobě to ale nejsou dobré věci. Žalmy oslavují Boha právě za to, že jím nic neotřese, pro jeho nekonečnou vůli. A my se máme snažit Bohu podobat i v tomto, neochvějností v dobrém jednání. Že se můžeme i v dobře míněných věcech splést a že se i nutně občas spleteme, je jasné. Ale proto je zde pokání, proto má člověk umět přiznat svou chybu a omluvit se. Mnoho lidí se neumí omluvit, aniž by k tomu dodávalo nějaké ale, nějaké své vyvinění. Není divu, že takoví lidé pak nejsou schopni jednat rozhodně, protože nechtějí riskovat, že by se pak třeba za něco museli omlouvat.

Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště tzn. místo sedla, aby se na něm lépe sedělo.

Ježíše na ně posadili Přijde nám možná trochu legrační, že Ježíš jede na oslu. A je pravda, že v Ježíšově době byl už osel mezi dopravními přostředky jako dnes dodávka mezi automobily. Ovšem koně nebyly v Orientě doma odjakživa, přišli až později spolu s horskými nájezdníky, dlouho sloužili výhradně jako válečné nástroje, tak možná ještě v Kežíšově době. Byli velmi nákladní, velmi účinní v boji a kůň byli tak prestižní, že byli uctíváni skoro jako bohové. Proto má Starý Zákon ke koňům většinou negativní vztah – znakem Šalomounova odpadnutí od Boha je, že si pořídí koně; za různých bojů proti modlářství zbožní králové dávají vybít i koně. (Tento fakt by však pro děti byl možná až příliš.) Před příchodem koňů i králové běžně jezdili na oslech a kdo i po tom jezdil na koni, dával tím najevo, že uctvívá sílu a válku. Co je na první pohled legrační, na druhý pohled odkazuje k důstojné a promyšlené tradici, s čímž se setkáme i dnes.