Evangelická církev v Lounech

já jsem tě vyvedl z egyptské země Bůh už pro Izraelce něco dokázal, něco udělal, vyvedl je z otroctví. Není to tak, že by Izraelci nejdřív museli pro Boha něco udělat, nějak ho přilákat. Už se přece přesvědčili, že Bohu na nich záleží, že pro ně koná divy.

Přikázání jim dává proto, aby věděli, jak zůstat svobodní, jak žít ten nový život, který jim Bůh dal.

Protože každý, kdo dělá něco zlého, není svobodný. Třeba když někdo lže, musí pořád myslet na to, aby se neprozradil. Musí se bát, že někdo přijde na to, co udělal. Každá zlá věc se na nás jakoby nalepí a pořád se nám připomíná. Říkáme si: Kéž bych to nikdy neudělal.

Nebudeš mít jiného Boha mimo mě. Vzpomeňte na ty porodní báby, které se bály víc Boha než faraona, takže faraona nemuseli poslouchat. Každý, kdo poslouchá Boha, už se nemusí bát nikoho jiného, už nemusí poslouchat nikoho jiného, kromě těch, u kterých sám Bůh řekl, že se mají poslouchat. Mnoho lidí v Boha nevěří, ale bojí se třeba duchů a strašidel. Ale kdo věří v Boha, ví, že mu žádní duchové a strašidla nemůžou nic udělat.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho Bůh je neviditelný a je všude. Egypťané a jiní pohané se klaněli sochám a obrazům. Když jim někdo sochu jejich boha vzal nebo zničil, mysleli si, že je jejich Bůh poražen. Ke svým bohům se mohli modlit jen v jejich chrámu nebo u jejich soch. Našeho Boha nám nikdo vzít nemůže, je s námi všude, nikdy nás neopustí a nikdo ho nemůže porazit. A i kdyby nám bylo strašně zle, i kdybychom třeba i umírali, tak vždy víme, že nás nakonec Bůh vezme k sobě.

Tento příkaz také znamená, že pro člověka nemá být žádná věc tak důležitá, že by si myslel, že bez ní nemůže žít. I kdyby vám třeba shořel dům, pořád je s vámi Bůh a půjde s vámi všude tam, kam se pak třeba přesťahujete. Ať jste kdekoliv, pořád jste doma u Boha. I kdyby nám třeba shořel tento kostel, budeme se muset scházet jinde ale i tam za námi Bůh přijde.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Určitě by se nám nelíbilo, kdyby někdo udělal něco zlého a řekl, že jsme mu to řekli my, že to má udělat a přitom to nebyla pravda. Tohle přikázání znamená hlavně to, že se nemůžeme za Boha schovávat, říkat o něčem, že to chce Bůh, když to ve skutečnosti chceme jenom my. Tak by třeba bylo velmi špatné říci: Bůh chce, abych dostal bonbóny. To není pravda, chceme to jenom my. Nebo kdybychom někoho neměli rádi a řekli mu, že ho nemá rád Bůh. To přece také není pravda. My víme, že Bůh má rád nás, ale jestli má nebo nemá rád nějakého druhého člověka, to nemůžeme vědět.

Také není správné říkat Boží jméno jen tak. Říkat třeba každou chvilku „Pane bože“ nebo „Ježišmarja“ nebo „Ježíši Kriste“. Vždycky, když tohle říkáme, jako bychom Boha volali. A nám by se také nelíbilo, kdyby pořád někdo volal naše jméno a když bychom přišli, zjitsili bychom, že nás volá jen tak, úplně zbytečně.

Pamatuj na den odpočinku Čtvrté přikázání znamená, že v neděli nemáme pracovat. Žádný člověk totiž neí dokonalý, nikdo nezvládne všechno úplně na jedničku. Kdybychom chtěli dělat všechno úplně dokonale, tak bychom se brzy vysílili. Všechno může a dokáže jenom Bůh. My máme vědět, že všechno záleží na Bohu, nic není jenom na nás, takže si klidně můžeme i odpočinout. Když odpočíváme, říkáme tím: Já nedokážu všechno, ale nemusím se tím trápit, protože všechno dokáže Bůh, který mě má rád.

A nebo je to s nedělí také tak, jako když slavíme třeba narozeniny. Neslavíme je nikdy sami, ale jsme rádi, že spolu s námi slaví i rodiče, babičky a dědečková, tety a strýcové, naši sourozenci. Radovat se chceme společně s druhými. Také Bůh chce, abychom vzkříšení jeho Syna Ježíše oslavovali každou neděli spolu s ním.

Vidíte, že Bůh nepřikazuje žádné zlé věci, ale jenom věci, které jsou pro nás dobré, které nám dělají dobře. Dokonce nám přikazuje i odpočívat a radovat se každou neděli.

Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli. Bůh předtím vlastně řekl, že „až se dlouze zatroubí na roh, smějí na horu vystoupit“. Izraelci však potom stejně nechtějí, i když je Mojžíš uklidňuje „Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel“. Velmi důležité místo! Lidé běžně žádají, aby k nim Bůh promluvil přímo. Ale jak se ukazuje, stejně to nikdo nedokáže snést. Je to trochu jako když si přejeme vylézt na velmi vysokou věž, ale když už jsme nahoru, popadne nás z té velké otevřené hloubky a větru kolem hrůza. V Písmu jsou lidé obvykle vyděšení, když spatří byť jen Božího posla. Učedníci jsou zděšení, když spatří vzkříšeného, i když by si býval asi každý přál znovu vidět ty, které jsme měli rádi a už zemřeli. Sami sebe se zeptejme, zda bychom si opravdu přáli, aby se teď hned před námi zjevil Ježíš v celé své slávě. I takové slunce máme rádi, ale nikdy se do něj nedíváme přímo. Boží velikost, velikost toho,který vládne životu i smrti, má v moci dobro i zlo, je na člověka příliš. Kdybychom teď na místě spatřili Vzkříšeného Krista, co s takovým zážitkem budeme dělat zítra, až se vrátíme zase do práce a ke všedním věcem?

Izraelci raději chtějí slyšet lidského prostředníka. Pravým prostředníkem mezi Bohem a člověkem, tj. pravým Bohem a pravým člověkem, je Ježíš Kristus. Ve skutečnosti je pro nás snesitelnější slyšet slovo Boží jeden od druhého, v kostele, na biblických, bavit se o Bohu s přáteli. Stále je to slovo od Boha a přitom ve všedním životě, na jaký jsme zvyklí.

Viděli jste, že jsem s vámi mluvil z nebe. Lidé si vytvářejí obrazy Boha, aby si o něm udělali nějakou představu. Je to výraz hledání; jako když si při výpočtech píšeme míso neznáme prozatím x nebo y protože ještě nevíme, co je to za číslo. Ale Izraelci už Boha slyšeli. Bůh není schovaný, aby ho museli hledat a dělat vlastní pokusy, kreslit si vlastní představy, jak vypadá. Bůh je skryt a mluví přes lidské prostředníky, protože přímé setkání s ním není člověk schopen snést. Není to člověk, který hledá Boha – ale Bůh hledá člověka, posílá k němu proroky a na konec svého Syna.

Uděláš mi oltář z hlíny Z kamenů se pak nesmí otesávat. Takové oltáře slouží jen na okamžitou oběť, postupem času se zase docela rychle rozpadnou. Kdyby byl oltář pěkně stavěný, kdyby byl „na napevno“, mohli by Izraelci uctívat oltář míst Boha, svou oběť považovat za důležitější než toho, komu se obětuje. Také my nesmíme zapomenout, že nejsou důležité naše skutky, naše oběti, ale jen Ten, pro koho to vše děláme.

Nebudeš vystupovat k mému oltáři po stupních Pokud to tak jde říci, zde je malý vtip. Izraelci, podobně jako obyvatelé orientu dodnes, nosili jakési suknice, pod které je samozřejmě zespodu vidět. Tím vtipem se říká něco podobného jako u oltáře z hlíny: Nemysli si, že když obětuješ, si tím sám už taky napůl Bůh. Když obětuješ, „nevynášej“ sám sebe nahoru po schodech. V tom, co děláš, buď pokorný.