Evangelická církev v Lounech

Po těchto událostech se stalo toto Dosud bylo možné říci: Jde „jen“ o spory o náboženství, do kterých se navíc Achab nemíchá: Hospodinovy proroky pronásleduje Jezábel. A kdo ví, zda si to svou nesnášenlivostí k jiným bohům nezpůsobili sami. Sledujeme, že Achab se snaží být nad věcí. V minulé kapitole odmítne dotáhnou do konce svatou válku.

V Nábotově příběhu však uvidíme, že falešné náboženství nakonec přináší své trpké morální plody. Jako Achab dopouští duchovní smrt v Izraeli, dopustí svou pokryteckou nezúčastněností i vraždu člověka. V Nábotově příběhu se ukazuje, kam vede víra v baaly – bohy prosperity – a že proti ní proroci právem kázali.

Dej mi svou vinici, chci z ní mít zelinářskou zahradu… Vinice nevyroste za rok. O révu se pečuje po generace; vynice znamená trvalý domov, Zaslíbenou zemi. Víno je v Písmu symbolem dobrých Božích darů a hlavně budoucí radosti v Božím království (Ž 104,15; Př 31,6; Iz 25,6;55,1; J 2,10; Mk 14,25). Víno je nápojem králů, lidí svobodných.

Naproti tomu zelenina je jednoletá, sezónní. Není v ní výhled do budoucna, pouze stálé opakování setba-sklizeň. Je pevně spojena se záplavovým hospodářstvím Egypta, země otroků. Zeleninová strava je potravou otroků, nedává sílu, způsobuje apatii. (Dokonce některé sekty předepisují záměrně nízkokalorickou zeleninovou dietu k podlomení odporu; podobně v různých „převýchovných zařízeních“ a pod.) Po zelenině, egyptské stravě, vzdychají Izraelci na poušti v Num 11,5n; dávají jí přednost před manou, chlebem, který sestoupil z nebes.

…protože je blízko mého domu. Jde o duchovní souvislosti využití země, půdy, míjící se s naším uvažováním o zelenině jako vitamínovém doplňku. Vinice je blízko domu. Udělat z ní zelinářskou zahradu je **účelnější**, něž vinice. Jde o střed diktátu účelnosti a kultury.

Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích. Země Izraelská byla rozdělena na dědčiná území jednotlivých rodů tak, a platilo: „Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“ (Lv 25,23; srov. Nu 36,7nn) Nikdo se tak v Izraeli neměl stát bezzemkem a bezdomovcem. Hospodin poděloval bohatsví země rovným dílem svým dětem. (Pro zajímavost: Podle jedné teorie je ve slovanských jazycích odvozeno právě od Boh-atství, v baltských a románských zase od „divide, rozděluji“ – deus, dievis a pod. Dále naše Hospodin – hospodář atd.) Ohlas tohoto ustanovení čteme ještě v „Také Josef se vydal … do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova“ (L 2,4)

Achab vstoupil do svého domu rozmrzelý a podrážděný Všimněme si, že Achaba vůbec nenapadlo, že by si Nábotovu vinici mohl vzít násilím. Nejspíše se nám zde opět poodhaluje něco z toho, jak Achab sám o sobě smýšlel: Nikomu jsem v životě neublížil, do ničeho se nepletu. Podobně jako dnešní člověk by svou domnělou nevinnu před Bohem podával jako „přece jsem nikoho nezabil“.

Zde se však ukazují hranice takové zjednodušené etiky: Achab ví, že je Bůh. Dobře ví, co je správně. Ale nijak ho netěší, že je spravedlivé zrovna to, co kříží jeho zájmy. Není při Zákonu srdcem (srov Ž 1,1n), nemá z něj radost (výstižně Mal 3,14n). Spravedlnost, která by byla založená na jednotlivých etických rozhodnutích, na skutcích, nemůže vytrvat; vytrvá jen spravedlnost z víry, z vnitřního souhlasu s Bohem.

Stojí za zmínku, že toto je i poslední z pokušení Krista na poušti: Jsi Syn Boží, jistě. Ale těší tě to? Dostaneš království světa, když se mi budeš klanět. Vzpomeňme na Krista ve chvílích, kdy víme, co je správné, ale žádnou radost z toho nemáme.

Teď ukážeš svou královskou moc nad Izraelem! Vstaň, pojez chleba a buď dobré mysli. Já sama ti dám vinici Nábota Jizreelského. Ukážeš moc – když nic nebudeš dělat – a já sama… Protimluv je zřejmý. Není žádným tajemstvím, že mnoho žen mocných se relizuje skrze své muže, ba stojí za mnohou zářnou kariérou v hospodářství, obchodu, vědě i politice.

Je zajímavé, že se i v naší dosti feminizované společnosti dosud bere z úst ženy za platný a konečný argument ono „buď chlap“ a přitom hodnoty a výkony, kterými muži sami sebe hodnotí, tj. hrdost, čest, rozhodnost, sportovní výkony (třeba ve fotbale) nebo soběstačnost, projevující se v pokusech udělat si věci na domě, bytě či zahradě sám bez pomoci řemeslníků – to vše je vděčným tématem komedií a tečem posměchu nejen žen, ale i mužů samotných.

Přitom už u školáků definuje mužný boj to, že se nekouše, neškrábe, nedávají se rány pod pás – „tak se perou holky“. Přímé jednání, čestný boj, věrnost „kodexu cti“ – zde Zákonu Hospodinovu – to je již od divošských dob ústřední rys mužného jednání. Jezábel, apelující na Achabovo mužství, jej právě mužnosti chce zbavit.

Toto praví Hospodin: Zavraždil jsi a teď si zabíráš. Příběh ústí v závěr, který jsme naznačili u prvního verše: Člověk sám sebe utěšuje, že druhým může ublížit jen nějakým agresivním činem. Jen tím, že udělá, co nemá. Naše spravedlnost se omezuje na primitivní poučku: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Biblická spravedlnost však spočívá v povinnostech, které k sobě mají vzhledem k svému postavení v životě. V tom, že každý za někoho odpovídá – a někomu s odpovídá. Na Kainovu otázku „Jsem snad strážcem svého bratra?“, odpovídá Písmo: Ano!

Rodiče, kteří nikdy nepochválí dítě, je také týrají – jen to nenechává modřiny. Manžel, který neprojevuje ženě náklonost, porušuje manželskou věrnost – i když ho nenachytají s jinou v posteli; a obráceně. Že u nějakého zla nejde nalézt „kouřící zbraň“, ještě neznamená, že to není zlo. Proto i Kristus sám zmiňuje známe „zlaté pravidlo“ v obrácené podobě „jak chcete, aby lidé JEDNALI s vámi, tak vy JEDNEJTE s nimi“.

vyhladím Achabovi toho, jenž močí na stěnu Drsně přímočarý orientální opis mužského potomka. Achab nebyl dost muž, aby si uhájil víru otců. Nemá tak ani co předat potomkům a ti jsou odsouzeni k záhubě.

Viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil? Velmi překvapí, že čteme o pokání zrovna u tohoto „superpadoucha“ izraelských dějin, o němž o pár veršů výše čteme: „Nebyl NIKDO jako Achab, aby se zaprodal a dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích.“ Toto hodnocení Achaba zůstává a nemění se – a přece vidíme přezvět možnosti vykoupení v Kristu i u od počátku do konce hříšného života. Achab hned v příští kapitole zemře – jeho pokání již nemá smysl pro králosvtví Severního Izraele – něco však může znamenat v králosvtví nebeském. To však již není naše věc.