Evangelická církev v Lounech

Když nastal čas k odjezdu, rozloučili jsme se s nimi. Tj. s Efezskými, kteří se přišli s Pavlem rozloučit do Milétu. Pavel k nim měl v minulé kapitole dojemnou řeč, kde počítal s tím, že je už nespatří.

… na Kós, druhý den na Rodos a odtud jsme pluli do Patary První dvě místa jsou řecké ostrovy, Patara je dnes zaniklý přístav v dnešním Turecku blízko městečka Gelemis. Během cesty jakoby „přaskakují moře po kamenech“. Následné cesta do Fenicie je nejdelší, přes otevřené moře.

mířili k Sýrii. Přistáli jsme v Týru V dnešním Libanonu.

Vyhledali jsme učedníky a zůstali jsme tam sedm dní. Do dnešního dne i na neznámém místě v cizině najde člověk v křesťanském sboru obvykle pohostinné přijetí.

z vnuknutí Ducha říkali Pavlovi, aby nechodil A po nich další. Pavlovi samému, podle jeho vlastních slov, duch říká, že jej v Jeruzalémě čeká utrpení. Zároveň jej duch nutí tam jít – jeho duch nebo Duch Boží? Jisté je, že všem Duch Boží říká, že to nedopadne dobře. Všichni to vidí. Ale Pavel možná vidí víc. Že to tak musí být. Možná Pavel (podobně jako před ním třeba Štěpán) svou cestou napodobuje Krista. Kristus zjevil svým učedníkům třikrát, že jej v Jeruzalémě čeká utrpení. Také jim to bylo zjeveno – a také to nechápali.

Je tu i druhá možnost. Duch Boží i bratři a sestry Pavla varují, ale Pavla jeho Duch nutí přece jít. Možná od něj Bůh nežádá oběť – ale Pavel ji přece chce dát. To by odpovídalo evangeliu o milosti, které Pavel žádal: V Kristu jsme spaseni zadarmo, jsme svobodni – a právě proto (!) sami od sebe chceme něco pro Boha udělar. Máme Ducha Božího – a Bůh sám není k ničemu nucen, ale z vlastní dobroty koná to či ono. Nikdo nenutil Krista přijít na svět. Nikdo nenutí Pavla jít do Jeruzaléma.

Všichni, i ženy a děti, nás vyprovázeli až za město. A možná i na tom je vidět Duch dobrovolnosti tohoto nového Božího lidu. Ve staré smlouvě se náboženské povinnosti jako poutě, slavnosti atd. týkaly většinou jen mužů, jako zástupců rodiny. Ale už v příběhu o dvanáctiletém Ježíši v chrámu čteme, že s Ježíšem a Josefem putuje do Jeruzaléma i Marie. V nové smlouvě, tam, kde je Duch, nemusí se nikomu nařizovat, dobrovolně jdou všichni. Církev od počátku kladla důraz na to, že ji tvoří obě pohlaví a všechny věkové skupiny (Kornélius, Lýdie a další jsou pokřtěni v jeden den s celou rodinou včetně dětí). V pravé církvi mají místo všichni od kojenců po starce nad hrobem.

Potom jsme pokračovali v plavbě; z Týru jsme dorazili do Ptolemaidy. Dnešní Akra v Izraeli; byla poslední baštou křesťanského Jeruzalémského království v době křížových výprav.

Druhý den jsme se vydali na cestu a přišli do Cesareje. Přístav na severu Izarele, založený Herodem Velikým.

Tam jsme navštívili Filipa, kazatele evangelia a jednoho ze sedmi jáhnů Jeden ze sedmi diakonů, který kázal ve městě Samaří, kde pokřtil Šimona kouzelníka a později pokřtil etiopského dvořana (Sk 8). Sledujeme tedy stále příběhy lidí, kteří k sobě patří a konají společné dílo.

Ten měl čtyři neprovdané dcery, prorokyně. Neprovdaná dcera donedávna a ještě spíše v tehdejší době znamenala pro rodinu velký problém (kdo ji bude živit atd.). Filip má rovnou čtyři. V zásadě jsou nejspíše ve společenském postavení, které nazýváme „stará panna“. Z pohledu tehdejšího světa tedy neměl Filip „spořádanou rodinu“. A i dnes by se nejspíš nad tím, že má někdo rovnou čtyři neprovdané dcery, kde kdo pozastavoval.

Vidíme však, že Bůh se dívá jinak, než člověk. Právě skrze tyto ženy promlouvá. Kdo není v úctě u lidí, může být v úctě před Bohem a naopak.

přišel z Judska prorok, jménem Agabos Dříve se o něm píše jen ve Sktutcích 11, 27–28, kde předpoví celosvětový hlad. Později již o něm nečteme. Podle tradice byl jeden ze sedmdesáti, které Kristus vyslal kázat.

vzal Pavlův opasek, svázal si jím nohy i ruce Proroci často konali taková divná znamení. Asi proto, že rozumným věcem člověk naslouchat nechce, považuje je za nudné poučováníí, za něco, na co by vlastně přišel sám atd. Protože lidé pohrdají rozumným srozumitelným učedním, jedná Bůh skrze proroky takto zvláštně, záhadně.

Agabus ovšem možná také odkazuje na Jeremijáše 13, 1–2.11: Jeremijáš má nosit lněný pás. Pak ho má schovat do dutiny ve skále a po čase se na něj jít podívat. Pás je zničený. Hospodin vysvětluje, že přilnul k Izraeli jako ten pás. Protože se ale od nej Izrael vzdálil, jejich je jim to nyní k ničemu. Pás zakrývá nahotu, Bůh zakrýval slabosti svého lidu. Pavel nyní jde do Jeruzaléma hlásat milost – zakrytí našich slabostí – ale bude odmítnut. Pás byl také zničen – jako PAvlova pouta také nebudou konečná. Jak to u proroctví bývá, je možné více platných (to neznamená protichůdných, je jiných) výkladů.

já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít Pavlovo odhodlání zemřít působí až skličujícím dojmem. Ovědomme si ovšem, že Pavel, i když omilostněn Bohem, za sebou stále měl účast na smrti Štěpána, zatýkání a bičování křesťanů atd. U člověka, který prodělal takový totální obrat je pochopitelné, že stále jaksi „ohmatává“, jak daleko je ve svém „novém“ přesvědčení ochoten zajít, zda je opravdu skutečné. Dříve byl křesťany ochoten zabíjet, dnes je naopak schopen pro Krista i zemřít. Naše příběhy nejsou stejné.

Rozhodně není cílem křesťana zemřít pro Krista; jeho cílem je v Kristu každý den žít. Zároveň ale nesmíme tuto možnost kategoricky vyloučit jako nemožnou – taková volba před námi teoreticky opravdu může někdy stát. Buďme rádi, že tomu tak v našem místě a čase teď není. Pavel nám tak slouží jako krajní příklad. Tím spíše ale nemáme mít strach z daleko menších nepříjemností, které z křesťanského života plynou: Jako muset za někým jít se omluvit, setkat se s člověkem, kterého postihli neštěstí, navštívit nemocného, vyslechnout zkroušeného atd. Jak vidíme na Pavlovi. víra může stát i život a přece stojí za to. Nás stojí daleko méně, což je dobře. Tím spíše ale nemáme uhýbat před nepříjemnými věcmi.

Protože se nedal přemluvit, přestali jsme naléhat Lukáš, autor skutků, který Pavla na cestě doprovázel, ve svém popisu událostí vlastně přiznává, že celý jejich smysl nechápal/neodvažuje se tvrdit, že je v celé hloubce chápe do teď. To je na čtenářích. Lukáš neříká: Poznali jsme, že to tak musí být/že je to z Ducha. Spokojí se s prostým „protože se nedal přemluvit“.

Protože se nedal přemluvit, přestali jsme naléhat I když mají apoštolové nad Pavlem jisté otázky, v zásadě mají radost z jeho díla a rádi ho vidí. To je řečeno dopředu pro pochopení následujícíh rozhovorů.

k Jakubovi, kde se sešli všichni starší Jednak proto, že právě z Jakubova okolí pocházelo vícero Pavlových odpůrců. Sám Jakub ale proti Pavlovi nebyl. Pavlova cesta do Jeruzaléma má být potvrzením, že misie k pohanům je dobrá věc. Že církev je v této věci jednotná. Apoštolové schválili na koncilu v Jeruzalémě, že se má pohanům kázat evangelium a že nemusí dodržovat Zákon. Byli vstřícní k pohanům. Nyní zase Pavel přináší vstřícnost křesťanů z pohanů ke křesťanům ze Židů. T jeho epištol totiž víme, že nesl do Jeruzaléma sbírku pohanských sborů pro Jeruzalémskou církev, postiženou nedávným celosvětovým hladem. PAvlovo počínání je tedy: Tvrdíme-li, že jsme v jednotě a lásce, teď to pojďme dokázat na místě. Vyhýbavost totiž není trvalý pokoj.

Jakub také vede Jeruzalémskou církev, protože Petr, první z apoštolů, má na starosti církev jako celek a jak vidíme ze Skutků i epištol, cestuje trochu podobně jako Pavel jako misionář.

Pohleď, bratře, kolik tisíc židů uvěřilo v Krista, a všichni jsou nadšenými zastánci Zákona. Kristus započal svou činnost kázáním pokání (Mt 4, 17), kázal mimo jiné i „neposlouchají-li Mojžíše a proroky, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“. Žid, který uvěřil, se právě stal pravým Židem. Právě proto, že se stal zastánce zákona „z nadšení“, nikoliv z pýchy či nemilé povinnosti, jak to Ježíš odsuzoval u (některých) farizeů. Pavel sám ostatně dal obřezat Timotea (Sk 16,1), protože jako Žid obřezán být měl. Ještě ve druhém století se považovalo dodržování Zákona křesťany ze židů minimálně za přípustné. Ale jde právě o to, zda člověk Zákon dodržuje protože chce, z vděčnosti Bohu a protože v jeho příkazech rozeznává pro sebe přínos a nebo zda je brán jako nuté břemeno či nutná zásluha. Dnšní křesťané ze Židů, npočetní mesijánští Židé, jsou také hoslivými zastánci Zákona.

prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše Pavlovi šlo ale nejvíce o křesťany z pohanů, aby oni nemuseli Zákon zachovávat (s tím souhlasili i ostatní apoštolové) a pak o to, aby dodržování Zákona nebylo bráno jako zásluha/podmínka spásy. Pokud to někdo bral tak, že když Pavel říká, že se Zákon dodržovat nemusí, znamená to, že ho tím od jeho dodržování odrazuje – tak tím sám na sebe prozrazoval, že Zákon nedodržuje proto, že z toho má radost, ne proto, že mu Zákon pomáhá, ale že to bere jako vlastně nemilou povinnost nebo něco na vytahování. Pokud nás od něčeho odradí jen to, že je to nepovinné – něco to vypovídá. Když si nepřečteme knížku, protože to není povinná četba – něco to o nás vypovídá.

Jsou tu čtyři muži, kteří na sebe vzali slib. Tj. nazírský slib. Boží zasvěcenec, nazír, si nesměl szříjat vlasy a nesměl požít cokoliv z hrznů. Také se nesměl dotknout mrtvého. Od narození, celoživotně, byl takovým nazírem Samson a snad i Samuel. Ostatní se ke slibu dobrovolně zavazovali dočasně. A zakončován byl právě poměrně nákladnou obětí. Včetně oběti za hřích – ač se přece člověk rozhodl něco dobrovolně vykonat pro Boha! Snad tím Zákon vyjadřuje, že Bohu nemůžeme dát nic, než co jsme před tím dostali. Že naši snahu Bůh shovívavě přijímá, protože naše sliby nejsou nikdy zcela pevná a naše pohnutky nikdy zcela čisté. Že si nezasluhujeme, ale naše snaha je Bohem z milosti přijímána – přesně to, co Pavel kázal!

podrob se s nimi očistnému obřadu Tj. uzavři ten slib také. Nazírství bylo nejspíše znakem horlivosti. Je pro nás trochu záhadou – vzhledem k tomu, že je definováno jen zákazy, mohli bychom jej přirovnat k půstu. Zákon mluví o nestříhaných vlasech jako o nazírském znamení. Nazír svým nezvyklým zjevem a chováním asi měl lidem připomínat: Je nad námi Bůh, kterého je třeba poslouchat.

podrob se s nimi očistnému obřadu a zaplať za ně, co je předepsáno Nazírský slib začínal i končil poměrně nákladnými obětmi. Možná i proto, aby se do něj nepouštěl ten, kdo má dost co dělat, aby dovedl žít běžný život – natož zasvěcený.

pak si budou moci dát ostříhat hlavu Tím slib začínal. Délka vlasů pak mohla ukazovat, jak dlouho už člověk slib drží.

Tak poznají všichni, že není ani trochu pravdy na tom, co se o tobě říká Tj. sami apoštolové a starší zlým řečem o Pavlovi nevěří.

Pokud jde o pohany, kteří přijali víru Apoštolové nemění své předchzí rozhodnutí, že pohané Zákon dodržovat nemusí. Jde jen o to, zda Pavel Zákon brání dodržovat Židům.

na druhý den se s nimi dal zasvětit Čímž Pavel ukazuje, co jsme už řekli: Pokud Židům dodržování Zákona přinášelo radost a přibližovalo je Bohu, Pavel nebyl proti.

uviděli ho v chrámě židé z provincie Asie. Pobouřili celý dav Jako obvykle, odpůrcem Pavla jsou neizraelští Židé. Kteří sice mají rádi pohodlí ciziny a nežijí v zemi, kterou Bůh dal jejich otcům. Ale kteří o to více sami sobě a ostatním můsí dokazovat svou „pravost“. Pochyby a špatné svědomí se mnohdy překonávají okatou horlivostí pro nějakou věc.

domnívali se, že ho Pavel přivedl do chrámu Což ale Pavel neudělal. Protože Zákon pohanům do vnitřního nádvoří chrámu vstup zakazoval. Pavlovi nešlo o znesvěcení svatcýh věcí, o zesvětštění svatého. Ale naopak o posvěcení světského, posvěcení dosud pohanského světa. To je nakonec celé kapitoly. Tento rozdíl. Ne, že světské vtrhne do svatyně. Ale že svaté posvětí okolní svět.

A hned byly zavřeny brány. Asi aby, když nastal rozruch, se do města nedostalo více lidí a nedošlo ke vzpouře. Ta byla v těch časech stále na spadnutí.

došlo hlášení veliteli praporu Tj. římského praporu, vojenské pořádkové jednotky římské správy.

Jakmile uviděli velitele a vojáky, přestali Pavla bít. Tj. byli horliví jak kdy. Jak se to hodilo, když to moc nestálo. Bít bezbanného dovedli, na vojáky si netroufli. Přitom, pokud by bývali byli konali Boží spravedlnost, museli by ji přece vykonat bez ohledu na následky. Bez ohledu na ty vojáky. Mojží v Egyptě zabil egyptského dozorce, který zle tloukl Izraelce, i když proto pak musel z Egypta uprchnout.

aby ho spoutali dvěma řetězy. Potom vyšetřoval Veliteli jde na prcním místě o udržení pořádku. Spravedlnost přijde později – což je skutečně v některých extrémních situacích nutné. Tak i dále.

On se podivil: „Ty umíš řecky? Velitel je překvapen, že v chrámě, v místě, které asi chápe jako exotickou podivnost, někdo mluví jazykem „civilizovaného“ světa. Možná jako by nás překvapilo, že divoši, tančící kolem ohně, umí anglicky.

Nejsi ten Egypťan Ale hned uvažuje tak, že vzdělaný mezi „nevzdělanými“ je přece bude využívat.

občan ne bezvýznamného města Pavel vždy dovedl využít svého původu a výsad, pokud tak mohl obejít kázání evangelia. Byl v tom až mazaný a vůbec si ve chvílích ohrožení počínal velmi mazaně.