Evangelická církev v Lounech

Téhož dne se dva z nich ubírali Tito učedníci nepatří k dvanácti. Nezapomínejme, že Ježíš měl více následovníků než tento nejužší kruh. Již v evangeliích čteme o vyslání sedmdesáti. Tito mohou být z nich, nebo ještě z jiného okruhu. Ve v. 18 se dozvídáme, že jeden z nich se jmenoval Kleofáš, jméno nezmíněné nikde jinde.

Ačkoliv sám Ježíš už za svého pozemského života stanovuje v církvi dvanáct – jakoby předáky dvanácti kmenů izraelských (Mt 19, 28) – tedy od počátku je tu úřad, někdo, kdo má v církvi formální autoritu a stanovuje pravidla – přímé setkání s Kristem, který má moc sám ze sebe patří všem. Dvanáct učedníků, kteří se stanou apoštoly, se tajemství víry dozvídá nejdříve od žen, pak od nevýznamných učedníků, u kterých je div, že známe alespoň jedno jméno. Apoštolové a na jejich místě duchovenstvo budou v tomto čase vždy strážci víry a správci Božích tajemství, ale tato víra už je uprostřed církve. A tak apoštolové nic církvi nevnucují, nepřinášejí do níc, co už v ní nebylo. Ale starají se o víru, kterou již v církvi nalezli. Dbají o to, aby se věřilo tak, jak se věřilo na počátku, po přímém setkání s Kristem.

do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty V originále „60 stadií daleko od Jeruzaléma“. Stadion je míra podle délky skutečných běžeckých stadionů, podobně jako se dnes jako plošná míra někdy užívá fotbalové hřiště. Stadion je přibližná míra mezi 160–200 m, evangelium tedy udává vzdálenost mezi 9,6–12 km, což třem hodinám cesty odpovídá. Pravděpodobné se zdá, že šlo v modením čase arabskou ves Qalunya, zničenou válkou v roce 1948. Původní název byl ha-Moza, řecky a-Maous – Emauz.

rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo Jak vidíme z pozdějších veršů, učedníci probírají věc spíše jako skončenou, jako něco, na co mají nějaký názor, ale jejich života se to již spíše netýká. Nyní jsou jakoby „propuštěni ze služby“ a další život, zdá se, je jen na nich.

Přes to, učedníkům stojí za to věc řešit, znát názor druhého. Už Zákon (Dt 6, 6n) nařizuje rozmlouvat o Božím slovu, o Božích věcech. Vidíme, že jen svým vlastním přemítáním se nikdo nemůže dobrat Božích tajemství. Ale vždy musí alespoň vyslechnout, jak o věci smýšlejí ostatní. Myšlenkoví sólisté obvykle podléhají bludům.

připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi Tzn. šel také od Jeruzaléma. Cestování tehdy nebylo příliš bezpečné, lidé se přirozeně shlukovali do houfu. Svědectví Písma ukazuje, jak je důležité, aby se lidé nebavili jen o praktických věcech. Přitom se mnohdy setkáváme s hrubostí, která považuje každý hovor, ze kterého není hned praktický výsledek, za ztrátu času. Pátrat společně po duchovních tajemstvích je dobrý skutek.

Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Při vícero zjeveních Ježíše jeho přátelé nejdříve nepoznají. Obecný výklad toho jevu je, že na Ježíši je vidět jeho duše, vnějšek odpovídá nitru. Asi tak, jako bychom si sami přáli, aby naše čisté úmysly či pronikavé myšlenky byly na nás vidět, aby lidé poznali t dobré, co je v nás. Není v nás však v tomto čase ještě vše dobré a tak je nyní proo nás i lépe, že naše podoba přímo nesouvisí s naším nitrem.

Dále můžeme říci, že Ježíš je v těle oslaveném. Vypadá lépe, než za pozemského života. V mysli učedníků pak zůstává jako čerství obraz jeho poroby jeho umučení na kříži. Známe nakonec to, že když se někdo začne lépe oblékat, má slušivější účes, shodí nebo přibere do své ideální váhy atd., někdy takového člověka nejdřív nemůžeme poznat. Ježíš vypadá lépe než dřív. I to může bránit tomu, aby jej poznali.

Na všech takových místech však, kde učedníci Krista nepoznají – a na tomto zvláště – je problém hlavně v nich. „Něco jim bránilo“, když to něco zmizí, poznají Ježíše hned. Ježíš najednou nezmění podobu, učedníci se lépe dívají. V zásadě půjde o to, že pro učedníky je nejdříve nemožné uvěřit, že by takto dobře mohl vypadat ten Ježíš, kterého před třemi dny viděli zmučeného na kříži. Přibližme si to tak, že bychom potkali někoho nám dobře známého, ale den ze dne by vypadal o deset let mladší. Měl by sice podobu, kterou známe, ale vůbec by nám to nedávalo smysl. Proto bychom ho považovali za někoho jiného.

O čem to spolu rozmlouváte? Přihlásit se k Ježíši ve chvíli, kdy byl popraven jako povstalec, se učedníkům nemuselo jevit úplně bezpečné, z člověka to dělalo jeho komplice. Nám celá kauza vyznívá spíše tak, že veleradě šlo jen o odstranění Ježíše – ale tak se na věc díváme teď. Vyvolání strachu obyvkle funguje lépe než přímé pronásledování. Když člověka stíhají, už s tím nic moc nemůže dělat, je to mimo něj a spíše zatne zuby a zapře se. Pokud člověk jen tuší, že by se mu mohlo něco stát, má možnost se potížím vyhnout a už začne zvažovat, zda mu věc stojí za problémy. Po Ježíšově otázce je tedy na učednících, zda podstoupí risk a přiznají se i k Ježíši ukřižovanému, prokletému, před neznámým cizincem.

Oni zůstali stát plni zármutku. Cítíme, že nastala chvíle ticha. Jistě hlavou probíhá úvaha, o které jsme právě mluvili: Jak velký risk je mluvit o Ježíši?

Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví Kleofáš nejdříve odpovídá náznakem. Tak se obvykle mluví o citlivých věcech, abychom poznali, zda je druhý člověk v obraze a na stejné lodi, jako my. Pozor ovšem na věty typu: „Všichni víme, jak to tenkrát bylo“, „Všichni víme, jak se to má s tím a s tím.“ Po takových větách už se lidé bojí zeptat, aby nebyli za hlupáky a když se takto o věci mluví, může se časem stát nejasnou a neznámou pro všechny.

Čtenář zde může objevit vtip. Právě tomu, který byl středem celé události, říká Kleofáš, že o ní asi jako jediný nic neví. Tento okamžik hovoru je nebezpečný: Podle Žalmů a Proroků svévole koření v přesvědčení, že Bůh neví mnoho o životě na zemi: „Svévolník ve zpupném hněvu říká: „Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.“ Odtud všechny jeho pikle.“ (Ž 10, 4) Svévolný člověk uvažuje takto: Bůh něco přikazuje, ale neví, jak je težké to splnit. Nebo: Bůh neví, jak lákavé a příjemné je to či ono, po čem prahnu. Zde však máme Krista, který na svém těle nesl trest Zákona, vtěší tíži, než se Zákonem prostě řídit. Zde je Kristus, který přišel od samého zdroje všeho dobrého, od Otce, z nebeské blaženosti. Krista, jehož prvním zázrakem je proměna vody ve stovky litrů luxusního vína, který dovede rozmnožit chlém pro sedm tisíc atd.

A co to bylo? Ježíš nenechává Kleofáše, aby věc nechal v náznaku. Pokud se nám o nečem nechce mluvit, taková prostá přímočará otázka „co to bylo“ je chvílí, které se obáváme. V tu chvíli se ukáže, zda o věcech mluvíme v náznaku z cudnosti či ohledu na druhé, nebo zda mluvíme v náznacích, protože naše myšlenky jsou zlé a naše svědomí obtížené.

Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok…“ Učedníci na přímou otázku dávají přímou odpověď. Netají, za koho mají Ježíše. Ježíš je sice více než prorok, jak ukazovala četná svědectví již před jeho ukřižováním. Semínko víry však u učedníků je: Ježíš je pro ně prorok, i když neuspěl. Tím ukazují správně biblický náhled na věc: Mojžíš byl prorok, i když nevešel do zaslíbené země. Elijáš byl prorok, i když ho nikdo neposlouchal. Jeremijáš byl prorok, i když se mu nepodařilo odvrátit zkázu Jeruzaléma. Proroka nedělají jeho úspěchy, ale věrnost Hospodinu až k smrti. Příběhy utrpení proroků vyvolávají v člověku mírného srdce touhu, aby jim dal někdo za pravdu, aby se jich někdo zastal. I u některých pohanů nacházíme silnou touhu, aby dobré věci přetrvaly navzdory smrti. Kdežto člověk svévolný považuje úspěch, efektivitu, za jediné měřítko toho, co je dobré. Co přežilo, přežilo proto, že je dobré. A co je dobré, je dobré proto, že to přežilo – to je jediná odpověď, kterou dovede smýšlení našeho času dát na otázku života.

naši velekněží a členové rady vydali Učedníci sami sebe nevyviňují z toho, co rpovedlo jejich společenství. Dnes mnohý Čech řekne „Češi jsou troubové“ – a domnívá se, že to ovšem neplatí pro něj. Cenné je však především takové poznání hříchu, u kterého víme, že jsme jeho součástí. Ježíše vydali na smrt naši, říkají učedníci. Stejně tak my, jako křesťané, nepomůžeme věci evangelia, když se budeme snažit vylepšit si vlastní jméno tím, že se odřízneme třeba od křesťanského středověku s jeho temnými stránkami a násilnostmi. Byli to naši – a když vidíme, kde chybovali, musíme vědět, že uvažovali stejně, jako my, nebyli hloupější než my – a pak se terpve můžeme vyhnout jejich chybám.

A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Po špatném konci člověka si obvykle mnozí najednou vzpoměnou, že mu nikdy tak úplně nevěřili. Že vlastně vždy tušili, že je s ním něco špatně. Ale učedníci ukazují pravou lásku ke Kristu: Vsadili na něj jako na jedinou kartu, bez výhrad. A nyní se zdá, že prohráli. Je to trochu pdobné tomu, co říká Pavel: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1 Kor 19, 4) Vezměme si příklad z učedníků a nestavme naši víru na jiném základu, než je Kristův kříž a vzkříšení. Neříkejme jako mnozí, že kromě vzkříšení Kristova přináší křesťanství také zajímavé kulturní plody, koná charitu, zlepšuje duševní stav člověka atd. To všechno jistě jsou krásné plody křesťanské víry, ale nebyl-li Kristus vzkříšen, neznamenají nic. Kážeme Krista, ne své skutky ani svou moudrost.

Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Třetí den je v Písmu téměř příslověčný, třetího dne se rozhoduje. Druhý den je ještě brzo na závěry, třetí už je jasno. Kristus je tři dny v hrobě také proto, aby bylo jasné, že skutečně zemřel. Že jeho smrt je stejně jistá jako smrt lidí, kteří nám byli drazí a už tu nejsou. Nejen že Kristus vstal je důležité, ale také to, že skutečně zemřel (je to i v Apoštolském vyznání). Jinak by jeho vzkříšení nebylo vítězství nad tou smrtí, kterou všichni známe a tak by ani nebylo tou najdějí.

některé z našich žen nás ohromily S čím ženy přišly by bývalo bylo žádoucí a všechny by potěšilo. Ovšem je to dobrá zpráva z nedůvěryhodného zdroje.

měly i vidění andělů Tón řeči učedníků naznačuje, že jim věc přijde jako přelud nervově rozhozených žen. „Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim“, uvádí v. 11 této kapitoly.

Když musíme přijmout slovo evangelia od lidí, které považujeme za méně rozumné či vážené, než sebe, poznáváme, že to slovo přijímáme, protože je od Boha, ne od těch lidí. Za druhé nás tím Bůh vede k tomu, abychom jeden druhého potřebovali. Za třetí nás tím Bůh učí nikým nepohrdat; mnohdy i přerosteme své učitele ve víře, ale márná slává, bez nich bychom o Kristu nevěděli nic, patří jim tedy čest a úcta.

Někteří z nás pak odešli ke hrobu Verše 23n této kapitoly podává v detailu J 20, 1–18.

To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Ježíš zde zachází s Písmem, jako by bylo napsáno teprve včera, jako by na něm ještě inkoust neoschl. Pro učedníky to již tehdy byla kniha stará nějakých pět set let a více. Jistě posvátná a důležitá pro život, ale přeci jen z jiného času. Ježíš v podstatě přichází s jednoduchým: Je to v bibli, tak to musí být pravda. Ježíš je zde jakoby v roli naivního věřícího, učedníci v roli těch, kteří ve své domnělé moudrosti četli Bibli z odstupem, v přeneseném významu. A přitom co je tam psáno, se stalo doslova.

Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy? Jako u proroků, bez výjimky, nezůstává nikdy u ohlášení trestů ale vždy se končí zaslíbením vykoupení, i v místech nejtemnějších, tak také všechna svědeství o utrpení Mesijáše končí jeho vyvýšením.

Potom začal od Mojžíše a všech proroků Povšimněme si, že přrd vzkříšením Ježíš Mojžíše příliš nepřipomíná – spíše na jendu stranu Abrahama, na druhou proroky. Asi proto, že Ježíš nepřišel dát nový zákon, ale zákon naplnit. Když na kříži naplnil Boží spravedlnost, může začít rovnou od Mojžíše. Povšimněme si, jak mnoho se na Mojžíše, chrámový kult, truhlu smlouvy atd. odkazuje v poslední knize bible, Zjevení Janově. Po tom, co uvěříme v Ježíšovo vzkříšení, můžeme se znovu k Zákonu vrátit a teprve jej ocenit.

vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma To, co se na něj vztahovalo. Totiž ne vše v Zákoně, Prorocích a Žalmech se týká Ježíše. Zmínky o Mesijáši jsou již od Abrama či Jákoba tak zjevné a ústřední, že nemusíme Ježíše nuceně nacpat do všech míst Písma. Vše k němu samo beztak míří. Proto nemusíme, ba nesmíme z Písma škrtat nic: Vše nakonec dojde samo ke Kristu, třeba nepřímo. A můžeme s prospěchem číst např. i takováto místa Písma: „Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí. Neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby z něho někdo spadl.“ (Dt 22,8)

jako by chtěl jít dál Svým způsobem souvisí s tím, jak učedníci popisují Jeruzalémské události: Ježíš byl mocný prorok – a zabili ho. Ale přece měl pravdu. Tak Kristus jim vše vyloží – a i kdyby mu neuvěřili, přece je to pravda. Pravda není závislá na tom, kolik má příznivců, pořád je pravda. Pravda se nevnucuje. Ježíš užívá přístupu „Ber, nebo nech být.“ V rozhovoru s učedníky si dává záležet, aby předložil důkazy a argumenty, neříká „tak to je, protože jsem to řekl“. Je nám však příkladem ve vědomí, že slovo Boží má moc se samo prosadit – vždyť on sám je to slovo. Také když my sami pečlivě vydáme svědectví o tom, čemu opravdu věříme, musíme již věc nechat na působení Ducha svatého. Ježíš neužívá žádných psychologických triků a pomocných pobídek, aby pro víru získal. Svědeství Písma musí stačit.

Musíme na tomto místě odmítnout oblíbené tvrzení, že o Kristu svědčíme svými životy. O Kristu svědčí Evangelium, Písmo. Pokud jde o naše životy, jde jen o to, aby našemu svědectví neubíraly věrohodnost, abychom nebyli pro druhé překážkou. Našimy životy nemůžeme přivést k víře, protože lidé nemají věřit v nás, ale v Krista!

Zbožný život má jíné důvody: Nehřešíme proto, že hřích vede k marnosti a ke smrti. Dobře jednáme z vděčnosti – protože Bůh dříve jednal dobře s námi. Ne proto, abychom svými dobrými skutky dělali reklamu na Boha – to právě dělali farizeové, že dávali svou spravedlnost na odiv.

Svědectví životem navíc nebývá ani účinné. Lidé obvykle s nelíčenou vděčností a láskou vzpomenou na někoho dobrého a zbožného – ale zůstávají většinou u obdivu k tomu člověku a jeho víru už nepřejímají. „Byl věřící“, říkají s obdivem, „ten dar já nemám“, dodávají smutně.

Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje. Místo, které především zobrazuje něhu. Učedníci jsou zaujati výkladem, který jim neznámý spolucestující podal, vede je to však k osobní náklonosti k spolucestujícímu. Jsou mile vemlouvaví, podávají věc Kristu tak, že pobýt s nimi bude pro něj pohodlnější. Ve stylu: Kam byste chodil teď na večer.

Příliš často po všechny časy rozdělují lidi blýzkých názorů osobní malichernosti. Člověk by se měl učit mít rád lidi blýzkého přesvědčení. Zbytečně moc dáme na osobní sympatie k lidem a často tak v druhých milujeme hlavně sami sebe. Sám Kristus ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12, 49n)

Vešel tedy a zůstal s nimi. Opět spatřujeme něhu Krista, který se nechá přemluvit. Lidé se často velmi chladně drží svých časových rozvhrů a nenechají se přemluvit k tomu, aby jim druzí poskytli pohostinství. Pohleďme na Krista, který je Pánem svého času a rád se zdrží tam, kam jej zvou.

Když byl s nimi u stolu, vzal chléb Jak se domnívám, Kristu, jako hostu učedníků, jako tomu, kdo má co sdělit, připadne čestný úkol předsedat u stolu. Vede modlitbu u stolu, jako v našich církvích otec v rodině. Křesťanská rodina sama je církev v malém; ba dva neb tři v Kristově jménu.

vzdal díky, lámal a rozdával jim Někteří vykladači celkem důvtipně usuzují, že učedníci Krista rozeznali podle jeho typického způsobu modlitby a gest u společného jídla. Ježíš, nyní oslavený, je přece stále ten Ježíš, který s nimi začínal v Galileji. Vidíme zde, že rozumná míra obřadnosti, rituálu, rozhodně není závadná, ba víc, víře pomáhá. Fanatické trvání na úplné nefromálnosti zbožnosti nemůže nalézt oporu v Písmu, ani u samého Krista. Že se něco stále opakuje to ještě nenčiní bezcenným nebo dokonce škodlivým. Když něco zůstává neměnné, člověk je otevřen tomu, co se mění a je nejisté. Ve stálé proměně všeho má člověk vlastně větší sklon utéci se k jediné myšlence. Lidé, kteří sami sebe považují za neformální, často říkají téměř stejné věci. Klasický citát říká: „V nezřízené touze po originalitě – vypadali všichni stejně.“

Tu se jim otevřely oči Jak jsme uvedli ve v. 16, Ježíš nejspíše nevypadá zase o tolik jinak a spíše v hlavách a srdcích těch dvou učedníků je důvod, proč jej nemohou poznat. Na první poslech se to zdá příliš. Celkem však panuje shoda učenců, že obraz věcí tvoří až náš mozek. V době příchodu fotografie lidé staří nebo např. američtí Indiáni často nebyli schopni na fotografii vidět obraz lidí, které znali nebo sami sebe – protože jej tam nečekali. Diethylamid kyseliny lysergové i jiné látky jsou schopny způsobit, že člověk vlastníma očima vidí věci pouze pomyslné aniž by nastala jakákoliv mechanická změna na jeho očích. A to sjou extrémní příklady. Můžeme zůstat u již zmíněného: Kdybychom náhle potkali známého člověka, který by ale vypadal stejně jako před svaceti lety, automaticky bychom vyloučlil, že je to opravdu on.

a poznali ho Nemůžeme přehlédnout, že učedníci poznají Krista během lámání chleba. Tehdy jako dnes, podle svého sutanovení, se setkáváme se skutečným Kristem ve Večeři Páně.

ale on zmizel jejich zrakům Kristus již s nimi zatím nemusí být v těle, když jej poznali. Asi jako u člověka, u nějž jsme ubezpečeni jeho věrností a schopností se o sebe postarat, necháme celkem klidně, i když ne bez stýskání, na čas odcestovat. Důvěra, víra učedníků, byla postavena na pevný základ. Až do daného času zvládnou ještě žít, aniž by Krista viděli. Na konci času jej však spatří, nejde o konečný stav.

Což nám srdce nehořelo Povšimněme si, jak působení Ducha svatého rozeznává člověk zpravidla až zpětně. Trochu podobně jako většinou až zpětně člověk poznává chvíle, kdy byl šťastný.

nalezli jedenáct učedníků Jejich radost má cenu jen „když bude pro všechen lid“ (L 2, 10), když se o ni podělí s ostaními.

Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ A zde zjišťují, že nejsou jedinými svědky, ale že to samé zažívají i ostatní křesťané. Opět důležité vidět, že nejsme jedinými křesťany na světě. I kdybychom se cítili zcela sami, Bůh má vždy svou církev po celém světě.

zjevil se Šimonovi Tj. Petrovi. Jiná Evangelia to naznačují taklé, žádné ale kupodivu nepopisuje (ani Lukáš). O zjevení Krista Petrovi jako oprvnímu z apoštolů mluví otevřeně Pavel (1 Kor 15, 5). Zde možná vidíme stopu toho, jak církev od počátku je běžným lidským společenstvím. Pro Petra, který Krista zapřel, je setkání se Vzkříšeným možná moc osobní na to, aby komukoliv vyprávěl. Podobně třeba jen Lukáš zná podprobnější popis Ježíšova narození, protože takové věci člověk nevypráví na potkání.