Evangelická církev v Lounech

Když uplynula sobota a začínal první den týdne Dříve byla posledním dnem v týdnu sobota. Neděle byla první den v týdnu, pak teprv pondělí. Dodnes je to tak třeba v anglických kalendářích. Ježíš, tři Marie, učedníci a všichni kolem byli Židé. Židé v sobotu odpočívají. My na památku Ježíšova vzkříšení, které znamená věčné vysvobození od hříchu, věčné odpočinutí, odpočíváme v neděli.

aby se podívaly k hrobu Ženy šly Ježíšovo tělo natřít vonnými mastmi a zabalit plátnem, protože ho měli rády a tak pro něj ještě něco chtěly udělat, i když už byl po smrti.

odvalil kámen a usedl na něm Ježíšův hrob byla jeskyně ve skále, ke které se přivalilo veliké kamené kolo, větší než člověk. Bylo ještě větší než jsou třeba balíky slámy na poli. To kolo zapadlo do prohlubně. Odvalit ho mohlo tak pět šest dospělých mužů.

Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte V textu se dvakrát opakuje „nebojte se“ To je obvyklé i při Božích zjeveních a poselstvích ve Starém Zákoně. A když se to stále musí opakovat, otázka je: Není v Boží moci zjevovat se prostě tak, aby se jej lidé nelekli? Samozřejmě je. Chápu to tedy tak, že nejdřív musí mít člověk před Bohem bázeň, aby v něm pak získal radostnou jistotu.

I po vzkříšení zůstává smrt strašná; kdo by to popíral, ten jedná neomaleně (Jud 8nn). Stejně tak vzkříšení, to, že se někdo z říše smrti vrátil, je děsivé. Podobně křesťan chce žít a má zachraňovat i životy druhých, smrt je stále nepřítel. Vážíme si života (odmítáme vraždu, sebevraždu, hazardování se životem), protože tento život je stále náš jediný úděl. Hrůzu smrti nemůže překonat síla našeho přesvědčení, vůbec nic z naší vůle, ale pouze zásah s hůry, Kristova moc – proto v něj věříme. Věříme v něj, že nás vzkřísí, nikoliv ve vlastní nesmrtelnost – ty dvě věci jsou velký rozdíl.

Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Samotné vzkříšení nikdo nevidí. Vzkříšení, které „dělá“ Ježíš – Lazara, dcery Jajrovy a pod. naproti tomu vidí mnoho svědků. Ježíšovo vzkříšení je příliš posvátné na to, aby jej někdo mohl vidět – je to základ a tajemství celého nového světa. Podobně v SZ nikdo nemůže spatřit Boha. O vzkříšení se i jeho první svědkové dozvídají ze svědectví jiných – už od začátku je vzkříšení dílem smíření mezi lidmi. Lidé se od počátku potřebují, aby si navzájem svědčili o Boží lásce v Ježíši. Křesťanem nelze být o samotě, bez církve.

A hle, Ježíš je potkal Po svědectví prostředníků se zde i v našem životě zjevuje Ježíš sám. Nejsme odkázáni na prostředniství lidí – svědectví druhých lidí je však nutný předpoklad našeho osobního setkání s Ježíšem.

Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Ježíš je náš bratr, ovšem „starší bratr“. Stále je také naším Pánem. Není tedy nějakým naším „panem Tau“, nějakým neviditelným kamarádem, který by zde byl od toho, aby plnil naše přání. My máme plnit jeho přání a v tom se i naše přání naplní.

oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí Ježíš nezůstává na místě, ale jde do Galileje. Galilea je domov většiny učedníků, místo, kde vše začalo. Ježíš nás, po setkání s ním, vždy opět vede zpět na naše místo v životě. Jen v našem každodenním životě může naše setkání se Vzkříšeným pokračovat – v našich modlitbách, v denním čtení Písma, v našich slovech, skutcích, vztazích k nejbližším i vzdáleným.

Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. Vojáci, i když vidí zemětřesení a anděla, jsou ochotni lhát, že nic neviděli. Ostatní lidé jsou pak ochotni věřit, že někdo pouzeukradl Ježíšovo tělo. Kdo nemá to štěstí a nepatří k věřícím, má to opravdu těžké – ať se stane cokoliv, je pro něj těžké uvěřit. Opět, pro víru je nutné patřit do společenství věřících.