Evangelická církev v Lounech

Vešel opět do synagógy Kristus nám byl ve všem podoben. Včetně toho, že i on je „členem církve“. Ježíš koná své dílo ve stávajích náboženských institucích, přes to, že se tam, jako v tomto příběhu, setkává s nepochopením ba s nepřátelstvím. Zde jej tedy vidíme jako účastníka soboních bohoslužeb.

Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu Berou tedy boží přikázání jako past, do kterého jde druhého chytit. To ukazuje, že i o Bohu si myslí, že na ně samozné číhá, že vydal svá přikázání, aby viděl, kdo se chytí. Proto mnozí farizeové prosazovali tu nauku, že Boží přikázání je potřeba doplnit dalšími lidskými příkazy, které zabrání, aby se člověk k vlastnímu přikázání Božímu byť je přiblížil a porušil je třeba omylem. Jako by kolem nastražné pasti postavili plot.

aby jej obžalovali V době před zajetím babylónským se lidé otevřeně odvraceli do Hospodina k baalům, modlám. Boží proroky pak pronásledovali otevřeně prostě za to, že jsou Hospodinovými proroky. Ale Ježíšova doba je doba po babylónském zajetí, ze kterého se Izrael skutečně poučil, už neuctívá jiné bohy. Formálně jsou všichni uctvívači Hospodina a následovníci jeho Zákona. Proti božímu proroku se tak nikdo nemůže postavit otevřeně. Jediná šance je obvinit jej z bezbožnosti. Obecně, ve společenství, kde by všichni měli být bratry, přáteli, nejde příliš provést osobně, ale spíš skrze posvátné hodnoty toho společenství.

Dnešní většinová církev ztěží označí někoho za bezbožného, všichni znají „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Dnes tedy bude osoba očerněna spíše jako „zákonická, nemilosdrná, lpějící na liteře atd.“. Daleko spíše bude napaden člověk, který trvá na daném slově, na postivosti, na jistých morálních hranicích. Zneužito bývá vždy to, co je kde posvátné. Přirozeně, co lidé považují za méně podstatné, nemá cenu zneužívat, když to nemá velkou údernou sílu.

Vstaň a pojď doprostřed Proti Ježíšovu pohrdání Zákonem mluví už samo to, že je v sobotu ve shromáždění. Právě doprostřed tohoto shromáždění povolává muže s odumřelou rukou jako svědka. Že vůbec někdo chce slyšet slovo Boží by v nás u takového člověka mělo vzbuzovat dobrou naději. Není dobrá kazatelská praxe kárat na prvním místě ty, kteří do kostela přišli.

Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle Ježíš se uzdravováním neživil. Naopak, jak vidíme zvláště v Markově evangeliu, zástupy nemocných jej často dokonce zdržovali do toho, co chtěl dělat hlavně, to jest kázat. Tyto věci konal jako osobní laskavost, ne jako svou profesi.

Ježíš ukazuje, že jednotlivé příkazy zákona nejsou jednotlivé nastražené pasti, ale jakési směrovky, šimpky, které vedou člověka po cestě dobrého jednání. Bůh dovede naše jednání pochopit lépe, než my sami. Není tedy třeba se bát, že by nepochopil náš sobrý úmysl. Zároveň je ale třeba se ptát sám sebe, jaký mám důvod ten který příkaz nerespektovat. Když je jediným důvodem můj osobní cíl, má lenost či slabost, můj osobní pocit, pak je čin proti znění Zákona stále hřích.

Dlužno dodat, že farizeové sami byli mistry ve vymýšlení výjimek, aby Zákon lépe „seděl! bežnému životu. Tyto výjimky však byly vyjmenovány, dány dopředu. Nebyl zde prostor pro to, že by Bůh sám určitý čin pochopil. Zároveň nedávali Bohu prostor na to, že by nějakou výjimku v určitém případě prohlásil za neplatnou. Řekněme: Pokud se po staletí považuje za přípustné pracovat o žních i v neděli, protože někdy může být slizeň ohrožena počasím, zase to neznamená, že o žních musí v neděli automaticky pracovat každý. Z výjimky nejde udělat zákon.

Ježíšovo uzdravení v sobotu rozhodně není vyhlášením nového přikázání ve znění „když je to dobrá věc, smí se to dělat i o dni odpočinku“. Porotože téměř každá profese přináší nějaký prospěch pro lidi. Nejde o to vymínit si na Bohu nějakou výjimku, ale věřit v Boha chápajícího naše úmysly.

Tu se po nich rozhlédl s hněvem Jak jsem již zmínili, Kristus nám byl ve všem podoben. Kromě hříchu. Zde vidíme, že hněv sám o sobě není hřích. Hříchem je neopodstatněný, nepodložený hněv. Hněv kvůli maličkostem, hněv kvůli osobnímu rozpoložení. Třeba hněv, když na nás někdo promluví ve chvíli, kdy se potřebujeme soustředit.

Hněv kvůli nespravedlnosti, kvůli krutosti, je naopak svatý hněv. Ježíš řekl v blahoslavenstvích „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ A říká to právě před „Blaze milosrdným“. Bůh není pouze milosrdcný, je i spravedlivý. Ani člověk sám pro sebe netouží jen po tom, aby se k němu lidé vlídně chovali, ale také po tom, aby jej správně posuzovali, hodnotili. Pokud nás lidé chválí i za práci či výkon, o kterém sami dobře víme, že je mizerný, spíše nás to hněvá než těší. Opičí, slepě oddaná láska, terá nevnímá naše chyby, je nám samým protivná; sami chceme, aby nám druzí byli, třeba opatrně a mírně, ale přeci jen zrcadlem.

Hněv přirozeně burcuje tělo, nutí k akci a důslednosti. Hněvu nad tím, co lidé dělají špatně, jde dobře využít k tomu, abychom, jaksi najust, všem navzdory, věci sami dělali lépe.

řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ To vyžaduje důvěru ochrnutého. Ovšem pozor! Nejde o sebeuzravení nějakou autosugescí. Ačkoliv takto mylně mnozí chápou ono „víra tvá tě uzdravila“. Jde o to, KDO ochrnutému říká: zvedni ruku. Ochrnutý Jžíše přímo vidí a slyší jeho hlas. Ježíš za jeho uzdravení ručí. Ježíš je též důvěryhodný, protože je znám bezchybným životem, upřímností atd. Skutečně velký rozdíl je v tom, že Ježíš je zde přímo na místě.

Dnes ve svých nemocech Ježíše přímo nevidíme a přímo neslyšíme jeho hlas. Nejde proto automaticky říci, že kdo se neuzdraví, je to proto, že má malou víru. Je podstaný rozdíl mezi časem Kristovy fyzické přítomnosti na zemi a časem před tím a potom. Právě v minulé kapitole Ježíš říká: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich ženich bude vzat; potom, v ten den, se budou postit.“ I na jiných místech ukazuje výjimečnost času, kdy chodil po zemi.

Dnešní zprávy o zázračných uzdraveních jsou dosti spornou záležitostí. Především, Ježíšova uzdravení jesou velmi často ovřená: u malomocných ohledáním knězem, jindy svědectvím společenství, které dříve znalo člověka jako nevyléčitelně nemocného. Nějakou lékařskou zprávou se dnešní uzdravovatelé většinou nemohou vykázat. Za druhé, Ježíš uzdravuje svou důvěryhodností, víme totiž, že je za lidi připraven zemřít a také že za nás zemřel. Je opět otázka, jaká je míra osobního nasazení dnešních uzdravovatelů pro ty, které léčí. I jejich lékař obvykle věnuje více času jim výlučně.

Možná nejblíže Ježíšovu uzdravování je dnes domací péče matek/rodičů o děti. Většina „zaručených“ domácích receptů na kašel, nevolnost atd. je ve skutečnosti čistě medicínsky zcela neúčinná. Hlavní složkou uzdravení malých pacientů je pouze jejich důvěra v rodiče, které znají jako pečující, stále jim přítomné. Podobně dospělí mnohdy vykazují zlepšení svého stavu jen díky přítomnosti a podpoře svých blýzkých.

V některých případech musíme říci, že Ježíš prostě uzdravuje svou nadpřirozenou mocí. Ale v případech, jako je tento, uzdravuje spíše svou osobní důvaryhodností. V případě tohoto sobotního uzdravení tak nejde o výkon, o práci, na kterou se vynakládá síla, ale o Ježíšovu stálost a pochopení pro druhé, vlastnosi, které má stále, sobota-nesobota.

hned se proti němu s herodiány umlouvali Herodiáni byli v postojích pravým opakem farizeů. Farizeové znamená „(od světa) oddělení“. Jjeich cílem bylo sledovat Zákon Boží, i kdyby se svět postavil nahlavu. Dokonce oddělení od světa se zdálo pro takový úkol snazší. Podobali se poněkud lidem, kteří nemají televizi a rozhodnou se na věnkově pěstovat vlastní zeleninu, aby nebyli součástí systému.

Naopak Herodiáni byli stoupenci co největšího využití stávaícího systému. Herodes byl šikovný politik a dovedl využívat přízně Římanů; díky své moci a finacím pak byl schopen stavět velkorysé veřejné stavby, opravovat chrám a získávat židosvkému národu různé výhody. Herodiáni jej dokonce někdy pokládali za mesiáše a byli stoupenci co největší světovosti Izraele. Toho, aby se co nejvíce šlo s dobou a stávající světovou řeckou kulturou. Herodiáni byli řekněme podobní lidem, jejichž činnost je odvyslá od evropských grantů a tím často i jejich názory. Lidé systému.

V evangeliích vícekrát zaznamenané spojenectví farizeů a herodiánů proti Ježíši tak jde proti intuici. Nakonec i Ježíšův konec, ve kterém se farizeové spojí s velmi odlišnými saduceji a Ježíše vydají římské moci, právě té moci, kterou poavžují za hlavní ohrožení svého národa. Je to stěží pochopitelné; jako je ovšem stží pochopitelná mnohá špatnost našeho času. Evangelia věc uvádějí stručně a bez vysvětlení zřejmě právě proto, abychom se nad její nelogičností sami pozastavili. Nehledejme v každém zle nějakou logiku, zlo ve své hloubce vždy nelogické, logika u něj bývá jen zdáním. Obecně můžeme říci, že zlo je vždy zlo, ať je naprovo nebo nalevo, systémové nebo protisystémové. Člověk kompormisu může být stejně zlý jako „alternativec“, radikál. Žádná strana nemá spravedlnost natrvalo, z definice připsánu.

Obecně ale můžeme říci, že pro farizeje byl Ježíš málo radikální, pro herodiány zase příliš. V posledu, nebyl prostě jejich. Sledovat pravdu a neulehčit si věc bezvýhradným přijetím jednoho „názorového táboru“ vyvolává nepřátelství z obou stran dodnes.

ať pro něho připraví loď, aby se zástup na něho netlačil Ježíš se jaksi stává obětí vlastní popularity; zvláště Marek podává svědesctví o tom, že Ježíš musel řešit praktické prolémy. Z mnoštsví lidí se stává dav. Dav není společenství. Každý v něm jedná sám za sebe; jeho ego je jen posíleno množsstvím lidí kolem něj, jeho sebeovldání oslabeno anonymitou davu. Vidíme též, že Ježíš svou kazatelskou činnost považuje za nejpodstatnější.

ti, kdo trpěli chorobami, tlačili k němu, aby se ho dotkli A tudíž, když je na lodi, nemohou se k němu nemocní (po nějaký čas) dostat. Vidíme, že pomoc trpícím není ani pro Ježíše totální prioritou, která má přednost i před slovem Božím. Tím se nám doplňuje obrázek z uzdravení v sobotu. Ježíš na jednu stranu uzdravil jednoho člověka navzdory pohoršení, že tak činí v den odpočinku. Zároveň zde před množstvím trpících ujede na lodi, přímo jim brání, aby k němu přišli.

padali před ním na zem a křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“ Zlí duchové vzdávají Kristu úctu jako pánu, což není zrovna šťastná sitauce. Představme si muže, kterého budou zdravit jménem všechny prostitutky. Může to být lékař nebo člověk z nějakého dobročinného spolku, to může být důvod. Ale stále to působí divně. Když Krista zlí duchové poslouchají, neznamená to, že jsou s ním ve společenství?

Ne. Protože Bůh a ďábel proti sobě nestojí jako rovnocení hráči. Bůh je Pánem nade vším, nad dobrým i zlým. Člověk pak na počátku poznal od Boha jen dobré, tak to mělo zůstat. Neměl získat i poznání zlého. Nyní je však mimo zahradu v Edenu, jakoby v divočině. A v divočině roste všelicos, prospěšné i škodlivé. První člověk si tak vybral. A my, kdykoliv děláme něco zlého, jeho volbu opakujeme. Asi nikdo nechce být zlý ve všem; ale v něčem chce. Proto žije ve světě, kde jsou i zlí duchové. Dokud však dovedeme vyznávat své viny, dokud dovedeme říci: Učinil jsem zlé, ale už to nechci, to ve skutečnosti nejsem já, pak se nad námi zlí duchové nemohou zmocnit vlády. Není náhoda, že bylo tolik posedlých ve stejném čase, když Kristus zároveň musel mnoho mluvit o pokrytectví.

Démoni nemohou, než lhát; a bejvětší lež je vždy půlka pravdy. Sice se před Kristem klaní, ale jen z donucení. Pokud nejsou donuceni, Boha neposlouchají. Je to jako kdyby dopadený násilník, kterého policista spoutal, řekl: Vždyť nedělám nic zlého, přece tu jen tak stojím s rukama za zády. Jejich úcta je tedy lživá, jako všechno v nich. A, jak jsme ukázali, svou chválou vlastně Krista poškozují.

On však jim přísně nakazoval, aby ho neprozrazovali Ježíš jednak nestojí o chválu od zlých. Jinde říká „ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane‘ vejde do království nebeského“.

Především ale nechce, aby se předčasně prozradilo, kým je. Protože teď ještě není vidět, v čem je jeho synovská poslušnost Otci: Totiž že naplnil Boží spravedlnost a umřel za hčíchy lidí. Hlavní Kristova velikost není v mocných činech ani mocných slovech. Lecjaký státník dovede po nějaký čas zajistit dostupnou lékařskou péči i vtipně promlouvat. Co už však nesvede je vyřešit problém lidského sobectví, úplatnosti, vypočítavosti atd. které nakonec vždy rozloží každý projekt blaha pro všechny. Právě jen Kristus může vzít na kříž tyto naše hříchy. Jendoduše tedy, Ježíš nechce být znám jako mesijáš, dokud nepřinese oběť na kříži a nevstane z mrtvých. Z toho, co dělá do té doby, by si lidé udělali neúplnou, falešnou představu o mesijáši.

Vystoupil na horu Jednak kvůli soukromí, vrcholky hor bývají pustá místa. Ale asi i kvůli púřirozenému pocitu, který člověk na kopcích má, tedy že je blíž nebi. Ježíš vzal na sebe naši přirozenost a tedy nejspíše i on měl takový pocit, jako mýváme my.

zavolal k sobě ty, které si vyvolil Ve všem nám byl podoben; tedy i v tom, že někteří lidé mu v pozemském čase byli bližší, než jiní. Kdyby někdo mluvil s prodavačem či úředníkem zcela stejně, jako se svým dítětem či kamarádem, přišel by nám nelidský; i kdyby s nimi mluvil stejně laskavě. Poznali bychom, že tak jedná kvůli nějaké ideologii, ale nevnímá, kdo proti němu stojí. Ti, které Kristus vyvolil, vědí, že má právě o ně osobní zájem. To chceme všichni – aby měl někdo zvláštní zájem právě o nás.

Ustanovil jich dvanáct Jak sez zdá, podle dvanácti kmenů Izraele. Jinde totiž Ježíš říká „usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele“ (Mt 19,28), ttuto souvislost naznačuje i Zj 21, 12–14. Dále, dvanáct lidem obvykle prostě přijde jako hezké číslo a to často v Písmu stačí, aby něčeho bylo dvanáct. Zajímavé ale je i to, že dvanáct osob má obvykle vojenská četa (soudobé contubernium jich však mělo jen deset + dva pomocníky). V armádě člověk obvykle s lidmi z čety tráví většinu času a v případě boje, který bývá nepřehledný, nebojuje obvykle za vlast či za demokracii, ale právě a jen za ně. V této Ježíšově volbě je tak zřejmě předzvěst jeho slov z poslední večeře: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.

aby byli s ním Být s Kristem je první úkol apoštolů. Opět, Kristus jako pravý člověk si nevystačil jen sám se sebou. Potřeboval společnost.

aby je posílal kázat Slovo, které je posílá kázat, dává smysl jen ve společenství. Představa křesťanství bez církve je nesmyslná. Kristova slova se týkají stávajícího společenství, vždy konkrétních lidí v našem okolí, které známe. Nejsou to abstraktní principy.

Povšimněme si též, že Kristus učedníky jako kazatele ustanovil. Ke kázání Božího slova musí být člověk povolán, není to něco, pro co se jen tak bez ohledu na všechny rozhodne.

a aby měli moc vymítat zlé duchy Přitom tato moc tvořila podstatnou část Kristovy popularity. Když ji dal dalším dvanácti, sám tím tratil na výjimečnosti. Jenže „na své slávě nelepěl“. Vidíme zde, že církev s jediným kazatelem, nikoliv spravovaná kolegiem duchovních, těžko bude pravou církví, když i sám Kristus dělal věci jinak.

Ustanovil těchto dvanáct Vícero učedníků je navzájem příbuzných, dokonce i s Ježíšem samotným; většina je z okolí Ježíšova bydliště. Jeho družina tak vzniká jako přirozené společenství; není to „výběr dvanácti největších osobností současnosti“.

jimž dal jméno Boanerges, což znamená ,synové hromu‘ Tedy bouřliváci, radikálové. V Ježíšově době mnoho lidí mířilo k náboženské vzpouře proti Římu (která pak o čtyřicet let skutečně nastala). Synové Zebedeovi k nim patří a právě náboženský radikál Jan je Ježíšův milovaný učedník. Ten samý Jan, který má pak ve svých listech obecně oblíbené pasáže jako „Bůh je láska“. Stojí za to zvážit, skrze koho tato vlova byla napsána.