Evangelická církev v Lounech

Pelištejci bojovali proti Izraeli. Izraelští muži před Pelištejci utíkali Po tom všem už může nastat jen konec. Kapitola 31 je krátká a suchá. Proč to takhle dopadlo, už jsme slyšeli předtím.

I pobili Pelištejci Saulovy syny Jónatana, Abínádaba a Malkíšúu. Zde je vidět, že člověk není na světě nikdy jen sám za sebe. Když ničí sebe, ničí tím i své blízké. Nikdo nemůže říci „jak žiju, je jen moje věc“.

Vytas meč a probodni mě jím, než přijdou ti neobřezanci, aby mě neprobodli oni a nezneuctili. Saul, i když naprosto zoufalý, přece ví, kdo jsou jeho lidé a kdo jeho nepřátelé. Obřízka je znakem vyvoleného lidu. Tam chce Saul patřit. Když už jsem všechno zbabral, ať mě za to raději zabijí, potrestají vlastní.

Saul tedy uchopil meč a nalehl na něj. Sebevražda je hřích; zvláště v případě, když k ní člověka přivede předchozí špatný život (je jiná otázka, zda třeba sebevrazi s těžkou duševní nemocí, např těžkou depresí vládnou sami and sebou). Na druhou stranu, u Saula, který vždy naopak příliš dbal o svou bezpečnost a oblíbenost znamená, že si svého života konečně necení tak, že by musel trvat za každou cenu. Jeho čin je těžké posoudit: Buď může být sebevražda vrcholem jeho celoživotní nevěry Bohu (nedoufá v něj ani teď), nebo naopak jeho (přehnaým) pokáním. Soudit může jen Bůh.

I uslyšeli o něm obyvatelé Jábeše v Gileádu, o tom, co Pelištejci se Saulem provedli. Jábeš bylo město, které Saul na samém začátku svého kralování stetčně a důvtipně zachránil. Příběh nám tím připomíná, že Saul nebyl nějaký úplný ďábel, člověk zcela zkažený. Ale zničil jej nedostatek víry a láska k moci. Přesto na něj má kdo s vděčností vzpomínat. Už zde vidíme, že i soud na Saulemnáleží jedině Bohu.

Když došli do Jábeše, spálili je tam. Protože tělo bylo znesvěceno znetvořením (Saulovi usekli hlavu).