Evangelická církev v Lounech

udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem… Ač Bůh potvrdil mnoha divy, že Mojžíše poslal, Izraelci nejsou schopni věřit, že by Bůh mohl mluvit srozumitelně skrze člověka, jako mluvil skrz Mojžíše. Ale co je hlavní, stále nevěří, že Bůh s člověkem smýšlí dobře, ty, které si vyvolil, zachová až do konce. S Mojžíšem se podle nich mohlo stát cokoliv.

Místo člověka Mojžíše chtějí nějaký obraz. Chtějí nějaký symbol, za kterým by šli. Který však nemluví, není živý. A tak si do něj každý může promítnout své představy. Každý si ve svém srdci chce udělat boha podle své povahy a podoby.

Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer Při kočovném způsobu života musí nosit lidé svůj majetek s sebou. Nosit jej přímo na těle ve formě zlatých ozdob je velmi praktické. Náušnicí se v jednom uchu nosilo i několik, byly masivní. Náušnice, které nosili příslušníci rodiny byly příležitostí, jak ukázat vlastní prestiž, podobně jako dnes šperky, oblečení at. manželky bývají i výrazem prestiže muže; stejně tak jako to, co si může dovolit koupit dětem. Proto čteme, že i synové měli náušnice.

Kristus řekl: „Kde je tvůj poklad, tam bude tvé srdce“. Když lidé do nečeho investují, nabývá to pro ně téměř automaticky na významu. Němá a hluchá modla sama o sobě nic neznamená, není v ní žádné poselství, nic nemůže změnit. Ale protože jsme do ní vložili majetek naší rodiny, „musí“ být významná.

I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice Bolest navozující výraz „strhal“ je i v originálním textu. Skutečně půjde o úmyslné vyrvání z uší, ktzeré bolí. Kromě zlata, které jsme do modly vložili tvoří její význam i bolest, kterou jsme pro ni vytrpěli. Stejně jako to, že za něco utratí člověk velké peníze úplně nezaručuje kvalitu, i to, že pro něco člověk mnoho vytrpěl nezaručuje, že to je důležitá nebo dobrá věc. To je nakonec mechnismus, na kterém funguje valná většina sekt: Stanovují obvykle nějaké pravidlo, které v působí člověku v běžném životě velké obtíže a nepřátelství okolí. Vzniká falešný dojem, že když člověk rpo nějakou věc tolik trpí, musí být pravdivá, musí to stát za to. Bohužel, nemusí.

odlil z toho sochu býčka Ne náhodou je zvolen býček. Býk byl erbovním zvířetem semitského boha Ela – stvořitele země, prvního boha (kterého ovšem téměř nikdo neuctíval). El znamená také slovo „bůh obecně“. Kvůli Elovi je „A“ první písmeno v abecedě, když je obrátíme (jak se psalo původně) připomíná býčí hlavu. Býk je jedno nejsilnějších zvířat, zároveň to není šelma, nejde o zákeřnou sílu – stejně jako Hospodin je mocný, nikoliv zákeřný. Býk putuje s lidmi, stejně jako Hospodin putoval se svým lidem. Býk je velmi vitální zvíře, stejně jako Hospodin je Bohem živým, žehnajícím životu (a jeho prvním příkazem je „ploďte se a množte se a zaplňte zemi“). Býček je mladý a Hospodin nestárne, je živý věčně. Takže obraz je zvolen vhodně.

Ale je to jen část Božích vlastností. Bůh je také spravedlivý, milosrdný, vševědoucí atd. Jako všechno modlářství, i toto spočívá v tom, že z nějké z Božích vlastností uděláme boha samotného. Boha, kterého máme přečteného, který už nemůže překvapit, který nemůže říci nic, co by se nám nelíbilo, křížilo naše plány atd.

Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Všechno, co člověk vytvoří, na něj zpětně působí. Spisovatelé občas popisují, jak od jisté chvíle jejich postavy žijí vlastním životem a autor už ani nemůže napsat něco jiného, než co by jeho postavy chtěly udělat. V hudební skladbě už na některém místě nejde dát jinou notu, než která tam má být atd. Áron tvoří něco, co mělo být jako jeho výtvor jen v jeho moci, přitom si ho to podmaňuje, působí to na něj. Trochu jako některá technika dneška, která měla být původně nástrojem, někdy dnes přitom člověk slouží jí. Jako mobilní telefon, který nevydrží stále nekontrolovat.

obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné Při většině obětí se oporti našim představám ve skutečnosti nespaluje celé zvíře. ale obětuje se krev, příp. tuk či játra zvířete, něbo nejlepší část masa. Zbytek obvykle jí kněz, obětník a jeho rodina. Jde tedy o hody.

Nakonec se dali do nevázaných her. Pro možná překvapivě obřady pohanských náboženství a lidové tradice obvykle zahrnují něco obscénního. Když je něco běžně nevhodné, zakázané, nedotknutelné – zdá se to posvátné.

Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Hospodin svým způsobem nechá rozhodnout Mojžíše, co bude s lidem. V dalších verších bude Mojžíš obhájcem lidu. Vidíme jednak, jak na jednom člověku může být odpovědnost za mnohé, jak na jednom člověku může záviset život mnoha, aniž by si to uvědomovali. Jednak, jak Hospodin dává Mojžíšovi prožít své vlastní slitování. Mojžíš se zde, podobně jako Bůh, slitovává nad těmi, kteří k němu byli nevědční. Mojžíš je v tom předobrazem samotného Krista.

Proč mají Egypťané říkat: Vyvedl je se zlým úmyslem Mojžíš se nedovolává Božího milosrdenství, ale Boží slávy. Jen proto, aby nebyla snížena Boží vážnost, dovede Bůh své dílo do konce. Na tom vidíme, že jeho hněv vůči těm lidem je skutečný, že to není nějké bububu. Sláva Boží je důležitá, protože zaručuje, že i my dojdeme zdárného konce, když už nás Bůh vyvolil.

Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele Dobro, které je nám prokázáno a kterého užíváme není nikdy zcela kvůli našemu vlastnímu jednání a zásluhám, ale v mnohém díky těm, kteří byli před námi. Konec konců, sám člověk dělá některé věci proto, aby z nich mělo užitek jeho potomstvo. Proto je ovšem třeba vážit si těch, kteří byli před námi a vážně se zabývat jejich životy.

Ty desky byly dílo Boží, i písmo vyryté na deskách bylo Boží. Lidé zřejmě mohli být Bohu daleko blíže, kdyby neprokázali takovou nedůvěru a nevděk k Bohu. Pro svou „nedospělost“ budou nyní více odkázáni na lidské prostřednictví (nové desky vyrobí už Mojžíš) a na lidskou autoritu – Mojžíše a kněží.

rozemlel na prach, nasypal do vody a dal Izraelcům pít Popel je v Orientě daleko více nečistá věc, než je pro nás. Popel je „nic“, nedá se z něj nic udělat, nemá tvar. Svaté = naplněné významem, smyslem, nečisté = nepoužitelné, nesmyslné.

abijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího Lévijci nezabránili svým nejbližším v jejich počínání a tak dopustili jejich duchovní smrt. Protože k čemu je život, ve kterém člověk ztratzí jakýákoliv smysl pro to, co je dobré, necítí žádnou potřebu cokoliv dobrého konat. To se stalo, když zaměnili Boha, který s nimi dobře smýšlel a dal jim dobré příkazy za prázdný symbol, který může být pro každého čímkoliv, jak se zrovna cítí. Léviovci tedy jen dokončí, co už na své nejbližší dopustili. Pokud jsme zcela lhostejní ke zlému, které naši blízcí dělají, prakticky je tím vydáváme smrti.

Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru Lévijci pozdě, ale přece, prokázali svou věrnost Bohu. Ač se to zdá zvláštní, když člověk miluje Boha víc, než lidi, je nakonec i lidem kolem sebe víc ku prospěchu, než kdyby byl zcela oddán jen jim. Víme konečně, že když nás někdo jen slepě následuje a na vše nám kývá, nebývá to pro nás příjemné. Potřebujeme, aby naši blízcí někdy věděli věci lépe, něž my, aby s námi proto nesouhlasili a tak abychom se od nich něco dozvěděli.

Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš! Mojžíš je připraven dán svůj život za Izraelský lid. Vidíme nyní velikost jeho lásky k lidu, i když jej jinak vidíme navenek lidi hlavně kárat a něco jim přikazovat.

Ale Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil… Mojžíš však není tím, jehož oběť by mohla Boha usmířit. Konečně, má vlastní hříchy, sám potřebuje Boží odpuštění. Jen Kristus, který hříchu neučinil, může přinést oběť za Boží lid.

A až přijde den mého trestu… Co udělali Lévijci v táboře byl jen předběžný trest. Taková je povaha lidské spravedlnosti: Hlavně dává najevo, že se něco neschvaluje. Ale skutečná spravedlnost, která zná všechny detaily, je až u Boha.