Genesis 33
Gn 33, 4
Ezau se k němu rozběhl a objal ho Nakonec se řekvapivě ukazuje, že Ezau touží po smíru. Čím to bylo, se můžeme jen dohadovat – Do druhých lidí nevidíme, nemůžeme si myslet, že je můžeme „zmáknout“. Pokoj mezi lidmi je Boží dar. V životě se může stát cokoliv, nejde úplně naplánovat. A když to dobře dopadne, je to jen milost Boží.
Gn 33, 5
Pak se Ezau rozhlédl a spatřil ženy a děti. Zdá se, že Ezaua obměkčily dary, Jákobova pokora a to, že viděl jeho děti. Rozhádaní příbuzní se mnohdy smíří, když přijdou děti. Tady vidíme, že děti mají velkou moc. Svou bezprostředností, nezáludností dovedou obměkčit naše srdce. Ukazují nám jako v zrcadle, že jsme možná trošku moc podezíraví, uzavření, nedutkliví. Před Bohem má každý svou cenu, i zdánlivě bezbranné děti.
Gn 33, 12
Vydejme se na cestu, půjdu s tebou. Ezau se sice s bratrem smířil, ale chce ho mít pod kontrolou. Chce, aby žili společně a asi chce Jákoba ovládat. Proto mu navhruje, že půjdou spolu, potom u něj chce alespoň nechat své (ozbrojené) muže. Ale Jákob obojí odmítá, dokonce Ezaua znovu podvede (viz v. 17).
Gn 33, 17
Jákob vytáhl do Sukótu Jákob říká, že půjde do Seíru, ale nakonec jde do Sukótu. Je svým způsobem vtipné, že po tom, co Jákob zažil kvůli svým podvodům takovou hrozivou situaci plnou úzkosti, okamžitě zas dělá to samé. Lidé mají sklon opakovat stále stejné chyby; každý má svou slabost a té odpovídají jeho hříchy.
Tentokrát ale nejde o hřích – Seír nebyl v zaslíbené zemi a Ezau nebyl prvorozený, pokračovatel rodu. Jákob se nesmiřuje s Ezauem, aby se stal jeho otrokem. Smiřujeme se s lidmi proto, abychom nadále byli rovnocenní partněři „já pán – ty pán“. Nemusíme se obávat, že naše omlouvy způsobí, že už budeme navždy oslabení, že se nám pořád bude připomínat, co jsme provedli „ty mlč, víš co jsi udělal“. Omlouváme se jen za to, co jsme udělali. Za tu konkrétní věc, kde jsme byli v neprávu a pravdu měl ten druhý. Omluvou neříkáme, že druhý má ve všem pravdu.