Evangelická církev v Lounech

Vyjdi odtud … do země, kterou jsem přísežně slíbil Abrahamovi Bůh na začátku ohlašuje, že Izraelci dojdou do země, kterou ji slíbil, ale Bůh tam s nimi nepůjde. Na tom se ukazují dvě věci: Za prvé: Bůh nikdy neruší své slovo a své sliby. V 2 Tim 2,13 čteme: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“

Já však nepůjdu uprostřed vás Za druhé ale, Bůh s nimi nepůjde. Dostanou sice dobrou zemi, materiálně si polepší, alenebude s nimi Bůh, smysl toho všeho: Nebudou mít komu děkovat, nebudou mít s kým se radovat, nebudou vědět, co se sebou. I z běžné životní zkušenosti víme, že člověk se chce radovat vždy s někým – nikdo třeba nepořádá narozeninovou oslavu jen sám pro sebe, i když jsou to jeho narozeniny.

začali truchlit a nikdo na sebe nevzal žádnou ozdobu Protože se káli. Všimněme si, že před tím sundavají Izraelci ozdoby, aby udělali zlaté tele. Teleti je třeba obětovat zlato, kdežto Bůh žádá od Izraelců především pokoru, schpnost přiznat si vinu.

Kdybych šel jediný okamžik uprostřed vás, musel bych vás vyhladit. Každý z nás má smysl pro spravedlnost. Nejlépe je to vidět na dětech, kterým v pohádkách nijak nevadí často děsivá smrt zlých (starý král ve Zlatovlásce rozsekán na kusy), „protože jsou přece zlí“. To proto, že v nás zůstává povědomí o Bohu. Bůh je právě taková absolutní spravedlnost; tam, kde je „osobně“ přítomen ze své podstaty nemůže snést špatbé jednání „musel bych vás vyhladit“. Druhá věc je, že je vždy také zároveň milosrdný, takže pokání lidí a modlitby spravedlivých (zde Mojžíš) dovedou odvrátit jeho hněv. Třetí věc, kterou musíme dodat, je, že my lidé nemáme právo žádat takovou absolutní spravedlnost ve stylu černá/bílá, protože každý z nás je sám také hříšník.

Mojžíš vzal stan a postavil si jej venku za táborem Stan setkávání byl nejdříve uprostřed tábora. Izraelci měli tu výsadu, že jim Bůh byl nablízku. Teď se věci mění, stan setkávání, „kostel“ se přesouvá za tábor. Ale když Bůh už teď není Izraelcům na blízku, ještě to neznamená, že přestal být Bohem. Proto se Izraelci klaní, když vidí oblakový sloup u stanu setkávání. Z různých příčin máme i my někdy pocit, že je od nás Bůh vzdálený. Ale zrovna tak u nás to neznamená, že by nezůstával Bohem a že by mu nepatřila dál naše úcta. Toto období, kdy jsou Izraelci odstrčené dět pak končí tím, že se k nim Bůh opět vrátí.

A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář Následuje Mojžíšova přímluva za lid. Je trochu podobná, jako když Abraham několikrát prosí Boha za Sodomu. Mojžíš se s Bohem také trochu pře. Ale neříká mu: Ty jsi nespravedlivý. Říká mu vlastně: Bez tebe nemůžeme být. Mojžíš se také nezaštiťuje svým dobrým jednáním svými dobrými skutky. Jen připomíná Boží zaslíbení: „…ačkoli jsi řekl: Já tě znám jménem…"Celý rozhovor končí Mojžíšovou prosbou za to, aby směl spatřit Boha. Mojžíš, stejně jako lid, pochopil, že důležitější než jak se jim daří a co mají je, zda je Bůh s nimi, nebo zda jsou sami. „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj!“, říká Mojžíš.

podle toho, že s námi půjdeš; tím budeme odlišeni Z toho, že jsou všichni smutní, když Bůh oznámí své rozhodnutí nejít s lidem i podle toho, co zde říká Mojžíš, se ukazuje, že v Boha nekonec nevěříme hlavně pro to, co od něj dostáváme, ale proto, že chceme být s ním samotným. Opět z běžné zkušenosti: Děti nemilují své rodiče hlavně proto, že je rodiče živí a šatí, ale prostě proto, že jsou jejich rodiče – milují je samotné.

Na cestu za Bohem se z počátku většinou dáváme ze spíše materiálních důvodů: Čekáme od něj uzdravení, vyřešení své životní situace. Ale časem poznáváme, že tyto věci pro nás přestávají být to nejdůležitější a jde nám hlavně o to, být s Bohem. To samé se děje teď s Izraelem na poušti. Příznačně právě po tom, co se proti Bohu vzbouřili, co zhřešili.

Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. Bůh se rozhodl ukázat se Mojžíšovi. To ale neznamená, že takto přijde ke každému. Lidé se někdy ptají „proč si Bůh vybral právě Izrael a jiné národy zavrhl?“ proč poslal svého Syna až po mnoha tisíci letech lidské historie“ a tak dále. Ale takhle otázka nestojí. Bůh nikomu nic nedluží, naopak všichni lidé dluží Bohu. Na Bohu nemůže člověk nic vysoudit, naopak Bůh má člověka plně ve své moci. A tak by nás mělo spíš překvapovat, že si vybral vůbec někoho, že se ukázal vůbec někomu; a měli bychom se radovat z toho, že mi jsme mezi nimi. Víc nevykoumáme. Když vatáhnou trosečníka z ledové vody na záchranný člun, také se neptá: Proč ten člun jel zrovna zady? A proč zrovna mě zachránil a jiní se utopili? A je ten člun dřevěný, nebo nafukovací? Takto se neptá, protože je rád, že si zachránil život. A nám jde o záchranu pro věčný život.