Evangelická církev v Lounech

Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi Náhlost Elijášova vstupu do děje zaráží. Nemáme žádný příběh jeho obrácení, povolání. Vlastně ani nevíme, za jakých okolností řekl Achabovi své první proroctví. Elijáš je jako nežádoucí osoba nucen trávit většinu života v utajení a o samotě – nebylo mnoho těch, kterým by mohl vyprávět svůj příběh.

Za Achaba jarobeámovské „uvolnění, liberalizace“ izraelského náboženství plynule přejde v přímému odpadnutí k jiným bohům. Přitom všechno působí jako žádoucí, přirozený proces. Sňatek s dcerou Sidónského krále zajistil Izraeli mír a prosperitu. Fénický přístav jakoby otevřel Izrael světu. Achab sám, měřeno ekonomicky, politicky či stavební činností, byl úspěšný král; na rozdíl od mnohých zmiňován i v mimobiblických záznamech.

Proti tomuto Achabovi, který se může vykázat hmatatelnými úspěchy stojí Elijáš, který nemá ani onen „příběh obrácení“, kterým by se mohl vykázat zbožným. Natož nějaký hmatatelný prospěch, který by přinášel společnosti. Naopak, společnosti přináší sucho a neúrodu. Tento Elijáš má jen slovo Boží. Učme se na Elijášovi, že samotné slovo má váhu, aniž by muselo být doloženo a doporučeno životem toho, jež zvěstuje. O Elijášově životě nevíme nic – a záměrně.

v těchto letech nebude rosa ani déšť Proti společnosti, která „nedá na řeči“ a jíž je třeba se vykázat praktickými důsledky vystupuje „nýmand“ ze zajordánské pustiny Elijáš a ukazuje, že božím Slovu, na „theologii“, kterou hlásá, závisí i pravidelný přírodní jev vodních srážek.

leč na mé slovo Jakoby sucho způsobil sám Elijáš (srov. Jakub 5, 17n). Lidé si vytvořili boha baala, aby jim dával déšť. Bohu poslušný Elijáš dokáže víc, než toto falešné božstvo. Izraelci byli povoláni, aby hleděli na Boží tvář. Když toto povolání odmítli, budou tedy nyní hledět na tvář člověka Bohem povolaného.

I v samotný Kristův příchod znamená nejen milost, ale i soud. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu“ (J 3, 19) Pro někoho znamená Kristus Boží blízkost, Boží tvář. Ale pro jiného pohoršení, že by zrovna tento „syn tesařův“ měl být Bohem. Sám Kristus vykonává soud nad lidmi, když všem přikazuje, aby neříkali, že je Mesijáš, Syn Boha živého. Bůh je v Kristu zjeven – i skryt.

A havrani mu přinášeli chléb i maso Což je podivné. Menšinu vykladačů to vede až k (možnému) čtení výrazu „orvim“ – havrani jako „arbim“ – Arabové. Ovšem jedná se o zázrak a účelem zázraku je, aby byl podivný, aby se něco „zazračilo“. Snad stojí za zmínku, že některé kmeny přírodních národů se dodnes živí tak, že ptáky či šelmy odeženou od jejich kořisti; zvířata jim pokrm donesou až skoro pod nos.

uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. Jako většina proroků nese i Elijáš následky Božích trestů, které ohlašuje, spolu s nevěrným lidem. Tak už Mojžíš v Ex 32,32: „Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ Korunou proroků je pak Kristus sám, který je prohlášen za hříšného a nese na kříži hříchy nás všech. Když jako církev pozvedáme prorocký hlas, měli bychom mluvit o tom, co na nás samotné pravděpodobně dopadne. V padesátých letech mluvili někteří církevní předáci změně režimu jako o soudu nad církví – aniž by na ně samotné krutost oné doby nějak dopadla. Podobně dnes zní méně důvěryhodně ten hlas, který varuje před důsledky nějaké nepravosti pro společnost, ale sám sebe z jejich dopadu vyjímá.

Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou. Elijáše přijmou zrovna v Sidónu, odkud pochází jeho úhlavní nepřítel královna Jezábel. Jako Elijáš dovede, co baal nedovede – zastavit či přivolat déšť, tak Elijáš dojde úcty zrovna u těch, jejichž kultura přišla Izraelcům zajímavější, pokrokovější, než víra Hospodinova.

A navrch je živen vdovou, tehdy nejbezmocnější postavou ve chvíli, kdy mocný krá nemá čím nasytit svoje lidi.

Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo Každý by rád přinášel dobré zprávy. Ale v Bohu je jak dokonalé milosrdenství, tak dokonalá spravedlnost. A jeho slávu ohlašuje stejně záchrana vyvolených i zkáza zavržených. Pokud kážeme evangelium a téměř nikdo je nepřijímá, není ta služba nijak menší než u těch, které poslouchají zástupy. Spíše naopak. Elijáš je nepochybně slavnější prorok, než Jonáš.

Přece však ze skončení příběhu vidíme, že Elijáš vyhlašuje soud právě kvůli záchraně pokorných. Žena říká: „Přišel jsi ke mně, a bys mi připomněl mou nepravost“, sice hořce, ale přece vyznává svůj hřích. Na závěr pak slyší:

Pohleď, tvůj syn je živ.